Kartám holdovala vždy jak vznešená společnost, tak prostý lid. V Evropě se nejvíce hrálo na francouzském dvoře.
V roce 1663 zdědil Ludvík XIV. trůn, ale byl v té době i zkušeným karbaníkem. Vášeň ke karetní hře mu zůstala po celý život. Karet dokázal využít i ve své mocenské politice – snažil se zaujmout šlechtu u dvora kartami do té míry, aby jí nezbyl čas na dvorské intriky. U dvora se vyprávělo, že král hluboce truchlil nad úmrtím svého bratra, ale už druhý den poručil, aby dvořané usedli ke svým karetním stolkům.
Vášeň se přenesla z otce na syna, Ludvíka XV. Tento vladař byl takovým mistrem karbanu, že jeden z jeho karetních partnerů byl raněn mrtvicí přímo uprostřed hry. Ludvík se jen zeptal, kdo další je na řadě. Výjimkou byl pouze Ludvík XVI. O to víc ale holdovala karetním hrám jeho žena, Marie Antoineta. Hrála celé noci, i když s tím její manžel nesouhlasil.
Ani za Napoleona se karetní vášeň nevytratila. Jeho první konzul byl zanícený hráč, i když jeho žena, císařovna Marie Luisa, byla ještě větší hráčkou. Pořádala třikrát týdně karetní dostaveníčka s vojenskými a politickými prominenty. A Napoleon? Ten asi nervózně přecházel salónem.