Všechno začalo docela nevinným snem. Po bitvě na Bílé hoře se na březnický zámek na pomezí středních Čech dostali Jeníškové z Újezda. Člen rodu, Přibík Jeníšek, se přidal na stranu Habsburků a podpořil císaře Ferdinanda II., který se mu také odvděčil za projevenou věrnost.
Rychlým profesním postupem to šikovný muž dotáhl na menší písaře zemských desek Českého království, karlštějnského a podkomořního. V době pobělohorské se stal královským prokurátorem a podílel se i na vypořádání s odbojnými stavy.
Roku 1642 byl Jeníšek povýšen do šlechtického stavu, již v roce 1632 levně koupil část panství v Březinci, konfiskát po slavném rodu Lokšanů. Druhý díl dokoupil od vdovy Ludmily z Lokšan a Chudenic. Bál se, že nebude mít dost peněz, ale císař pomohl i tentokrát. Bývalý zámecký pán, nynější emigrant, se katolickému Přibíkovi údajně častokrát zjevoval ve snech. Nepomáhaly ani zbožné prosby a kajícné skutky, přízrak ne a ne zmizet. Trýznivé snění se podepisovalo na jeho zdraví, ani po oznámení smrtí Adama z Lokšan neměl klidu. Ba spíše naopak, připadalo mu, že jeho sny jsou ostřejší, tísnivější, hrozivější. Na zámek a panství zval význačné umělce, kupříkladu Cala Luragha s bratrem, význačné stavitele původem z Itálie. Byl mecenášem umělců a jezuitské koleje s velkolepě pojatým kostelem zasvěceným sv. Františku a Ignácovi.
Noc před Štědrým dnem Adamův duch opět přišel. Ve snu přišel do Přibíkova pokoje, na zdobený barokní stůl položil černé pouzdro. V tom se Jeníšek probudil, celý zalitý studeným potem. U štědrovečerní večeře se nemohl na nic soustředit, vybrané lahůdky mu tentokrát nechutnaly, stále musel myslet na význam podivného snu. Mělo být černé pouzdro nějakým symbolem, sdělením? Nebo varováním? Nerozuměl, nechápal. Odjel tedy na půlnoční mši a pohroužil se do jiných myšlenek. Zámecký pán byl nadšen atmosférou bohoslužby, zpěvem i radostnou náladou Vánoc. Když se vraceli zpět, zadumaně vešel do svého pokoje. Na velkém stole leželo černé pouzdro, přesně takové, jaké mu lokšanský šlechtic daroval ve snu. Třesoucí rukou ho spěsně otevřel. Vypadl list s krutou věštbou. Stálo v něm: ,,Jsi proklet a za svou zradu budeš potrestán. Nikdy se nedočkáš, abys dětem mohl předat majetek.“ Nejdřív se domníval, že jde o nějaký žert, podrobil tedy výslechu všechen personál zámku, i hosty. Nikdo nikoho cizího neviděl ani vejít, ani se pohybovat po paláci. Přibíka Jeníška přepadl strach. Tak přece! Jeho předchůdce mu nedá pokoje ani po smrti. Přemýšlel, jak má popsané prokletí chápat. Zemře snad brzy, že se nemá dočkat dospělosti svých dětí? (Zatím žádné neměl.) Bude zavražděn? Nebo se stane obětí nějaké tragické nehody? Pouzdro i s listem spálil v ohni a zdravotní potíže se prohloubily.
Na konci roku, 31. prosince, měl další sen. Viděl v něm mohutné plameny a hořící jezuitskou rezidenci s kostelem. Na novoroční sen také nemohl zapomenout. Zdálo se mu, jak po jeho milovaném a zvelebeném zámku běhají cizí sloužící, dokonce nějací mušketýři zde pobýhali, neznámí pánové nenuceně konverzovali nad knihami. Opět ničemu neporozuměl. Teprve před smrtí pochopil skutečný význam proroctví. Zemře bez potomků, bez dědice. Ve strachu o rodový majetek odkázal panství synovci Přibíkovi Františkovi, který se zavázal majetek přijmout a starat se o něj. Na Jeníškovu intervenci byl císařem povýšen do šlechtického stavu, aby mohl užívat rodový erb a výsady. Prokletí pokračovalo dál. Ani po stu letech se nenarodil žádný dědic. I zbývající snové vize se naplnily. Rod vymřel po meči a na Březnici přišli Krakovští z Kolowrat a po nich Pálffyové. Nakonec byl zámek zestátněn. Hořící rezidence předpověděla dočasný zákaz jezuitského řádu roku 1773 papežem. Vypráví se, že duch kohosi prochází dodnes březnickým zámkem a stále hlídá majetek. Možná, že Přibík Jeníšek z Újezda, krutý prokurátor, ale starostlivý správce, nenalezl ani po smrti pokoje. Lpí na ztraceném majetku a chodí strašit jeho dnešní správce, tak, jako Adam z Lokšan docházel za ním. Docela možné je i to, že duchem vůbec není Přibík Jeníšek. Nebyl jim ani Adam z Lokšan. Některé pověsti hovoří o tom, že již Lokšanům se zjevoval zámecký přízrak někdejšího hradu a tvrze. Kdo jim tedy je doopravdy?