Frederik byl do svých čtyřiceti let docela obyčejný člověk. Každý den chodil do tiskárny, kde balil stohy časopisů a úhledně je rovnal na paletu. Hala zapáchala potem a nekonečný čas odkrajovaly obrovské hodiny, visící na zdi.
Manželka Sára pracovala ve školství a měla velký smysl pro pořádek. Vyučovala výtvarnou výchovu a dějepis. Po večerech se místo milování zavírala v dílně, kde tvořila svá dílka a vyčítala Frederikovi jeho nízké vzdělání a malý zájem o umění. Ve Frederikovi hrály nervy, ale snažil se ovládat.
Jednoho odpoledne, když Sára k němu opět vrhala vyčítavé pohledy, vstal Frederik z křesla a odstrčil Sáru od stojanu s prázdným plátnem. Vzal do ruky štětec, namíchal barvy a poprvé za svůj život se dotkl plátna. Sára zakroutila hlavou a šla se věnovat opravám písemných prací svých žáků. Potom si šla lehnout a vzápětí usnula.
Vzbudila se až nad ránem, ale postel vedle ní byla stále ještě ustlaná a prázdná. Sára zakroutila hlavou a v pološeru otevřela dveře do dílny. Frederik tam bez hnutí stál a díval se na plátno. Když Sára popošla blíž, nemohla uvěřit svým očím. To, co tam viděla, bylo mistrovské dílo a nikdo na světě by neuvěřil, že vzniklo za jednu noc. Sára se nechápavě podívala na Frederika a hlavou se jí honily myšlenky, proč jí o svém nadání nikdy neřekl. Frederikovi se v hlavě honily myšlenky také, ale zcela jiného směru. Vůbec nechápal, kde se to v něm vzalo.
Od té doby stál Frederik u stojanu každou noc a během několika měsíců si udělal takové jméno, že byl známý po celém světě. Jeho obrazy se prodávaly za obrovské sumy. Jeho schopnost uměleckého vidění se stále rozrůstala a on za chvíli dokázal onen nebeský dar využít nejen na plátně, ale i v životě. Přesto dál trpěl Sářiny vyčítavé pohledy. Ta nemohla přenést přes srdce, že ji dvacet let společného života nechal žít zcela obyčejně a nezahrnoval ji blahobytem. Později začala na jeho slávu žárlit a přemýšlela, jak se mu pomstít. Žárlivost nepohltila jenom ji, ale i všechny přátele, které měl.
Nakonec se Frederik rozvedl a přestěhoval se na samotu. Stvořil ještě několik děl, které ale měl jinou finální podobu než předešlé. Byl v nich nádech smutku se zvláštním rukopisem osamělosti. Být slavný totiž ještě neznamená být šťastný.