Malíři mají vlastní svět a hned tak si do něho někoho nepustí. Ve vile u starého hřbitova jeden takový bydlel a jeho bohémský život byl znám široko daleko. Vila to byla výstavní, ale co naplat. Bohémové neplatí složenky, protože se s takovými malichernostmi nemíní zabývat, a tak místo elektřiny měl pan malíř v domě zásobu svíček na několik let.
Bydlela jsem nedaleko od něho a občas jsme se poctili nezávaznou přátelskou návštěvou. Jak se pan malíř opravdu jmenoval, to už nevěděl ani on sám. Ale říkal si Maxmilián. Když tonul několik dní v alkoholickém opojení, tak pravil, že jméno pochází z maximální délky jeho miliána. Nechtěla jsem mu brát jeho uměleckou iluzi a raději mu došla pro cigarety, kterých prý nikdy nemá dost. Jednou byl Maxmilián střízlivý. Zahleděl se na mě svýma pomněnkovýma očima.
,,Ty jsi tak krásná ženská, Evičko,ʼʼ pronesl sladce. ,,Namaluji s tebou akt.ʼʼ
Zalekla jsem se a prohlédla si svojí postavu.
,,Tak jo,ʼʼ odpověděla jsem mu. ,,Co mám pro to udělat?ʼʼ
,,Evičko, ty budeš na tom obrazu jako holubička. Pěkně si ji doma vyholíš a uprostřed si necháš jenom takovou čárku, aby byla krása dokonalá.ʼʼ
Souhlasila jsem a hned večer započala s modelováním svého klína. Netušila jsem ale, že to bude tak problematické a já se dvakrát pořežu. Nakonec jsem to ale zvládla a mohla odložit břitvu. Další den jsem už přicupitala do uměleckého doupěte plna očekávání. Maxmilián mě šteloval do různých pozic a po každé nové do sebe hodil skleničku slivovice.
,,Víš co, Evičko?ʼʼ zeptal se po několikátém pokusu. ,,Aby ti nebyla zima, zahřeji tě.ʼʼ
Zima mi sice ještě nebyla, ale byla jsem zvědavá na jeho maxmiliána. Jako předehru zvolil pan umělec štětec. Namáčel ho do vody a dělal po mém těle šmouhy. Docela se mi to líbilo a hlavně u prsních bradavek mně to dělalo moc dobře. Potom vzal paletu s barvami a započal v mém vyholeném klínu dělat srdíčka. Co umělec, to blázen, pomyslela jsem si a nechala ho tvořit.
,,Evičko, vydrž!ʼʼ pronesl náhle a odběhl na zahradu. Čekala jsem, co se bude dít, ale Maxmilián mě zase překvapil. Donesl jahody a ozdobil jimi ta srdíčka. Potom je na mě lžičkou rozetřel a jedl. Když ale dal jahodu i do mé hříšné studánky a lžičkou ji tam roztíral, bylo to docela vzrušující a hlavně nové. Jeho jazyk ji potom jedl hodně dlouho a mě napadlo, že by si takovou svačinu mohl dopřávat častěji. Teprve po této části odhodil svůj umělecký háv a začal se svlékat. To, co jsem viděla, nebyl sice žádný maxík, ale průměrnou střední třídou by se to nazvat mohlo.
,,Jahody už nejsou,ʼʼ zašeptal. ,,Ale mám ještě jahodový džem, skočím pro něho.ʼʼ
Usilovně jsem přemýšlela, co s jahodovým džemem, ale nic mě nenapadlo. Když jsem se ale podívala ke dveřím, musela jsem se začít smát. Stál tam Maxmilián úplně nahý a úd měl zastrčený ve sklenici s džemem. Když ho z ní ale vytáhl, chutnal jako nejsladší chobůtek na světě. Po vzájemném olizování Maxmilián do mě tiše vstoupil. Zařval až poté, co se napíchl na trn růže, kterou mi přinesl na uvítanou. Po několika pohybech jsme došli k vrcholu a trn netrn, řvali jsme oba. Maxmilián do sebe hodil další skleničku a prohlásil, že zábavy bylo dost a je čas pracovat.
Po pěti hodinách mi začalo brnět celé tělo a já si uvědomila, že modelku bych dělat nechtěla.
Celé toto jeho snažení trvalo měsíc a já chodila poctivě každé odpoledne stát modelem. Ještě předtím jsem mu pokaždé dělala nádobu na jahody. Byla jsem už na obraz nedočkavá, protože jsem ho ještě neviděla ani koutkem oka.
Pak jednou, když jsme leželi nazí v posteli, hodil mi na prsa s gestem mušketýra růži.
,,Dnes jsi tu naposled,ʼʼ pronesl slavnostně a mrkl na mě. ,,Jahodová sezona končí a já obraz dnes dodělám. Postav se rovně,ʼʼ poručil mi.
,,A jak se můj akt jmenuje?ʼʼ zeptala jsem se rozechvěle.
,,Krása v bolesti,ʼʼ pronesl pomalu a nahlas.
Po několika hodinách stání jsem konečně mohla obraz zhlédnout. Musela jsem se ale přidržet stolku, abych neupadla. Můj akt Krása v bolesti připomínal uklízečku omotanou hadrem.
,,Hezké,ʼʼ pípla jsem a pomyslela si něco o bolesti v duši. Kdyby bylo po mém, byl by tento obraz důkazem duševní poruchy.
,,Je tvůj,ʼʼ řekl něžně a podával mi ho za zvuku praskajícího vosku. Poděkovala jsem tomu umělci za jeho dárek a obraz pověsila do vstupní haly. Od té doby ke mně nechodí sestřenice s dětmi, protože její děti se obrazu bojí. Vždycky u mě ale nadrobily, a tak si říkám, že ta Krása v bolesti byla dobrá alespoň k něčemu.