Vždy mi vrtalo hlavou, jak je možné, že si dvě sestry nejsou vůbec podobné. Gábina má hebkou kůži, štíhlou postavu a světlé vlasy. Renata je oproti ní více při těle a tmavé lokny jí přidávají na letech. Na krku nosila řetízek se zlatým křížkem a na ruce měla velké prsteny.
Gábina byla už delší dobu moje láska. Nenosila žádné ozdoby a její přirozená krása byla jedním z mnoha důvodů, proč mě přitahovala.
„Budu tě muset na nějakou dobu opustit,“ prohlásila jednoho dne Gábina a hodila ke mně svůdný pohled. Věděl jsem, že ten okamžik jednou přijde a ona se rozjede za svým snem.
„Budeš se v těch troskách hrabat dlouho?“, zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že poslání archeoložky nekončí objevením jednoho úlomku, byť starém tři tisíce roků.
„Přijedu co nejdříve,“ usmála se a nechala mě rozepnout svoje šaty a dostat se tak k hebkým ňadrům. Líbal jsem ji vášnivě a ona mě ubezpečovala, že tu dlouho sám nezůstanu.
„Andreji?“ ozvalo se za zamčenými dveřmi. „Nemáš hlad?“
Gábina svraštěla obočí, vysmekla se mi, vstala a přehodila přes sebe župan.
„Děkujeme, Renato,“ pronesla ve dveřích a vzala od své sestry talíř plný dobrot. Od té doby, co jim zemřela matka, starala se Renata vzorně o mladší sestru. „Vidíš,“ otočila se na mě Gábina. „Hlady tu neumřeš. Ten večer jsme si zapálili svíčky a ráno jsem jí pomáhal na letiště s kufry.
Čas, kdy byla Gábina pryč, jsme strávili s Renatou celkem bez úhony. Já kreslil projekty a Renata mi prala a vařila. Jednoho dne na mě mrkla. „Před hodinou volala Gábina. Zítra pro ni pojedu na letiště. Dovezu ji a vyklidím dům, pojedu na den k sestřenici. A Gábině nevolej, nebude prý v hotelu.“
Nemohl jsem se dočkat. Jak jsem se vzbudil, běžel jsem pro čerstvé květiny. Když se v podvečer otevřely dveře, stála tam ona, moje láska.
„Gábino!“ zvolal jsem nadšeně. „Pojď, nejdříve se půjdeme pomilovat.“ Neprotestovala ani trochu. „Gábinko,“ pravil jsem, když bylo po všem. „Vezmeš si mě?“
„Vezmu,“ souhlasila a poté jsme se milovali tak nadšeně, až jsem vyčerpáním usnul. Když jsem se probudil, byla Gábina pryč. Pomalu jsem otevřel oči a sáhl na prázdné místo vedle sebe. Na polštáři byl přetržený řetízek se zlatým křížkem.
„Gábino!“ zvolal jsem, ale nikdo se neozýval. Po chvíli jsem zaslechl kroky na schodech.
„Děje se něco?“ volala na mě Renata.
„Kde je Gábina?“ optal jsem se a oči mi sjely do Renatina výstřihu, který byl toho rána bez křížku.
„Gábina?“ podivila se. „Gábina se přece hned tak nevrátí. Vždyť jsem ti říkala, že jí pobyt prodloužili o dalších šest měsíců.“
Posadil jsem se do křesla a začal usilovně přemýšlet. Ne o tom, jestli jsem opravdu tak velký hlupák, ale o tom, kterou z těch dvou si mám vzít za manželku.