Přemýšleli jsme, jak naložit se Silvestrem. Většinou jsme jako rodina pohromadě a díváme se na televizi. Tentokrát jsme ale dostali nabídku od přátel, že k nim máme přijet na chalupu. Po tolika letech změna neublíží. Zabalili jsme dětem teplé oblečení a občerstvení na večer.
Když bylo 31. prosince odpoledne okolo čtvrté hodiny vše v autě, zamávali jsme našemu domu s tím, že se příští rok vrátíme. Před tím jsem nezapomněla obejít všechny pokoje, abych zjistila, že nikde nic nevisí. Jsem totiž o svátcích hodně pověrčivá. Vyrazili jsme zasněženým krajem vstříc novým zážitkům.
Asi v polovině cesty jsem si všimla červeného blikajícího světýlka na palubní desce. Upozornila jsem opatrně manžela, že nemáme benzín. Manžel spoléhal na blízkou benzínovou pumpu, ale ta byla z technických důvodů zavřená. Manžel pronesl, že dojedeme na rezervu a že natankujeme na zpáteční cestě. Silvestr se nakonec vyvedl, což bylo ten den to nejdůležitější.
Na Nový rok jsme po obědě poděkovali a rozjeli jsme se nazpět do svého domova. Manžel se pro jistotu rozhodl pro jinou trasu, kde by měla být po 10 km pumpa. Byla, ale zavřená. To už jsem zpozorovala, že je to vážné, protože manžel přestal i mluvit. V tom mě napadla spásná myšlenka. Poprosila jsem manžela, aby mi zastavil na vesnici, kterou jsme projížděli. A že budu chodit od domu k domu a prosit o benzín na dojetí. Vzala jsem to hned z kraje a měla jsem štěstí. Otevřel mi sympatický pán, zašel do garáže a přinesl mi kanystr benzínu. Když jsme dolili poslední kapku, milý pán povídá manželovi: „ale znáte to pořekadlo – jak na Nový rok, tak po celý rok?“ Manžel polkl hořkou slinu, zaplatil, poděkoval a jeli jsme domů.
Během dalšího roku se stalo, že čtyřikrát musel manžel šlapat s kanystrem na vzdálenou benzínku, nebo prosit u domu. A pak, že nemáme věřit na pověry…