Slavná Herakleitova teze podle které „nemůžeme vstoupit dvakrát do stejné řeky...” znamená, že princip pantha rhei – neboli česky: „vše plyne” – vyslovuje myšlenku, že v univerzu existuje pouze jedna stálá věc: a tou je sama změna. Skutečně má starověký filozof pravdu v tom, že vše je ve věčném pohybu, vše se stále mění?
Našemu každodennímu životu dodávají rámec kromě historických tradic, společenských zvyků i osobní, individuální ceremonie, rituály. Někdo trvá na ranní kávě, jiní chodí do práce každý den výhradně touže cestou a jsou i takoví lidé, kteří si stravování nedovedou představit bez zafixovaných, k této činnosti patřících obřadů atd. Zvyky tak vytvářejí v chvatně plynoucích všedních dnech systém, soustavnost a pravidelnost – co v nás vyvolává pocit stability, bezpečí a jistoty.
V dětství pro nás téměř každá vteřina skrývá tisíce nových zkušeností – proto je několik prvních let života v podstatě stálé intenzivní studium a zároveň i nejefektivnější období vývoje. Krátce řečeno: od svého narození se stále měníme – jak energeticky, tak duševně i spirituálně. A mezitím nás každý další lidský vztah, který si vytvoříme, každá kniha, kterou přečteme, každá práce, kterou vykonáme atd., vede směrem k cíly naší cesty ztrácející se v nekonečnosti. Tak poznáváme stále důkladněji sami sebe a svět, který nás obklopuje.
Jak je však možné, že mnozí vůbec nevnímají tento stálý pohyb, věčné změny? Energetický vývoj jedince nemá všeobecně platná pravidla a nemá ani časové omezení. Samozřejmě především vlastní nadání a schopnosti stanovují, jakým tempem a v jaké míře je jsme schopni přijímat nové poznatky, znalosti a vědomosti, kdy dosáhneme v duševním vývoji následující úroveň, která se před námi týčí jako žádoucí cíl. Nenaučíme-li se nám vyměřenou a zadanou aktuální lekci, nemůžeme, nebudeme schopni postoupit na následující stupeň. Tak se může stát, že až do konce našeho pozemského bytí – snad i za jeho hranicemi – budeme stále znovu a znovu opakovat tentýž úkol bez toho, abychom postoupili byť i o jeden krůček dopředu.
Heralietův princip stálé změny tedy – tak jako jemně vanoucí jarní větřík – nepozorovaně formuje a přetváří náš každodenní život. Paradoxním způsobem tak vytváří křehkou iluzi stability a pořádku v nesmírném chaose našeho krá