Už Anton Pavlovič Čechov pronesl, že z každé povídky by se měl vyškrtnout začátek a konec. Tam prý totiž spisovatelé nejvíce lžou. My ale nebudeme mluvit o povídkách, nýbrž životních láskách.
Když se dva lidé potkají, padnou si do oka a chtějí se i nadále vídat, začnou si vymýšlet, přehánět, mají pocit, že se dokážou změnit. Pokud nový objev miluje tenis, vezmou si hodinové lekce, i když předtím dokázali proležet hodiny u televizních obrazovek a sport znali jen odsud.
Muž, který vkročil do obchodu pouze za účelem nákupu masa a uzenin najednou hodiny vybírá se svou milou látku na její šaty a učí se rozeznávat, od kterého návrháře je ta či ona kabelka. Že je to všechno lež, to si v tu chvíli neuvědomí ani jeden z nich, protože ten, co se k podobným věcem přemlouvá, věří, že ho to začne bavit (v případě, že by to musel platit, přejde tato „úchylka“ velmi brzy), a ten druhý je nadšený z toho, že mají společné zájmy.
Období zamilovanosti ale není věčné, takže přijde na řadu obyčejný život, kdy se sice mohou některé charaktery vzájemně sladit a propojovat, ale více je těch, kteří najednou zjistí, že si vlastně nemají co říct. Pokud to zjistí brzy, je to dobře, horší je to v případech, kdy na něco podobného přijde pár až po narození několika ratolestí. To, co bylo v tomto období, není lež, ale pravda. Mnohdy je to pravda tak brutální, že se nám partner dokáže zošklivit nebo zjistíme, že by nám vlastně vůbec nechyběl.
Potom přijde na řadu konec (nebo spíš začátek konce) a opět lži. (Asi bude lepší, když budeme jenom kamarádi. Našemu vztahu by prospělo, kdybychom si dali pauzu. Miluji tě, ale nemohu s tebou žít.).
Životní povídky mají prostě s těmi vymyšlenými mnoho společného. Tři dějství, ve kterých se dvakrát lže a jen jednou mluví pravda. Jestliže právě nějakou povídku rozepisujete, nechte se i vy unést zamilovaností. Vždyť lhát, lhát je přece tak krásné …