Dobrý den, chtěla bych se s vámi poradit, protože jsem se ocitla v patové situaci, v níž skutečně nevím jak dál.
Dobrý den,
chtěla bych se
s vámi poradit, protože jsem se ocitla v patové situaci, v níž
skutečně nevím jak dál. Mám muže, manžela, o kterém vím, že je pro mě ten
nejlepší a myslím si, že i já jsem pro něho tou nejlepší, máme spolu tříletou,
a bohudík i zdravou dceru a v podstatě bychom mohli mít nádherný život.
Jsou ale dvě věci, které mi na mém, jinak tak dokonalém muži nesmírně vadí a
nevím, jak se s nimi mám naučit žít. Tou první věcí je jeho maminka. Má k ní
hezký vztah… tak hezký, že mě občas napadá, že jsou snad dodnes spojení pupeční
šňůrou. Manžel ji považuje za nejdůležitější ženu v životě – až potom jsem
já. Tchyně bydlí v jiném městě, ale jezdí k nám často na návštěvy,
třeba i na několik dnů a vždy, než přijede, tak už předtím trpím nespavostí a
mám úzkostné stavy. Manžel nic netuší, o jeho mamince se doma nebavíme. Když
zazní jakákoliv, byť jen lehce negativní zmínka o jeho mamince, tak na mě hned
slovně zaútočí a začne zvyšovat hlas. Mně ale vadí její časté návštěvy a vadí
mi i dny, kdy je u nás. To pak vidím, jak ti dva tokají a já si připadám jak
páté kolo u vozu. Je mi líto, že nerozlišuje pojem manželka a maminka. Ale
chtít to s ním řešit je nemyslitelné. I když něco slušně naznačím, je zle…
Druhá věc, která mě
na manželovi vadí, je jeho ješitnost. Nikdy nepřizná chybu. Když se pohádáme,
neustále mi skáče do řeči a nenechá si nic vysvětlit. Každou hádku obrátí proti
mně, všechno je moje chyba. Dám příklad – když jsem měla narozeniny, tak se
mnou vůbec nebyl, strávil celý den s kamarády v hospodě. Čekala jsem,
že mi dá alespoň najevo, že nezapomněl, ale bohužel ten den pojal jako každý
jiný a mě to přišlo večer líto, ale on začal řvát, že co čekám, vždyť jsme
oslavu naplánovali na víkend, až bude čas. Připadala jsem si jako hloupá husa,
že jsem chtěla v den svých
narozenin alespoň objemout. Ale víc mě mrzelo, že neřekl, máš pravdu,
mohl jsem tě vzít alespoň na