Když Zdena otěhotněla, byl to případ sám pro sebe. Tehdy nechali na vojenské posádce nastoupit celý regiment, ale Zdence to nic platné nebylo. Pamatovala si pouze to, že ten její měl hnědé polobotky a vojenskou uniformu.
Čas běžel a Zdence se narodila nádherná dcera. Vychovávala ji sama a nechtěla žádného přítele ani v době, kdy stála Alenka na prahu dospělosti. V den osmnáctin se Alenka nesměle zeptala, zda by si mohla na oslavu přivést svého přítele. Zdena zarytě mlčela, ale po chvíli svolila. Uvědomila si, že dcera se už brzy vydá na cestu svého vlastního života a ona jí v tom bránit nemůže. Jaké bylo ale její překvapení, když se za obrovskou kyticí krčil vojáček. Zdena nejdříve zezelenala, potom zmodrala a nakonec zčervenala vzteky.
„Tak toho ne,“ obrátila se k dceři. „Voják mi práh nepřekročí!“
Alenka nechápala proč a náležitě se na svůj věk nafoukla.
„Když nemůže on k nám, půjdu za ním já,“ pravila vítězně a bouchla za sebou dveřmi. Zdena stála v předsíni jako solný sloup a na chvíli jí blesklo hlavou, že přišla o dceru. Potom si ale uvařila kafe a logickým úsudkem došla k závěru, že o dceru nepřišla, protože večer dozajista dostane hlad. S těžkým srdcem šla poklidit chlebíčky, které tak pracně připravila.
Večer se Alenka vrátila s tím, že matku nenávidí. Potom se ale rozbrečela a začala vyprávět o tom, jak svého miláčka miluje a že nikdo na světě neumí líbat lépe, než on. Zdena se utěšovala tím, že dceřin vyvolený má kromě hnědých polobotek i obličej, který si obě pamatovaly. Nakonec souhlasila, aby s ním Alenka chodila. Z nenáviděné matky se okamžitě stala matka milovaná a po čase i Zdena změnila názor na armádu.
Když se Alenka za vojáka provdala, nesla to už Zdena statečně. Vymohla si alespoň to, že si její zeť bude svoje hnědé polobotky ukládat tak, aby je Zdena nikdy neměla na očích. Boty byly totiž to jediné, co jí na lásce její dcery ještě vadilo.