Cesta se klikatila a po nich zůstávaly jenom stopy ve sněhu. Dvě dámské s jehlovým podpatkem a dvě větší, které patřily jemu. Vůně jehličí byla předzvěst Vánoc a zapadané šišky už nebylo pomalu vidět. Mráz zalézal za prsty a límec bylo potřeba vyhrnout, aby za krk nezapadaly třpytivé vločky.
„Je to jako v pohádce,“ prohlásil on a pomalu se nadechoval k dalšímu proslovu.
„Nemluv,“ utišila ho ona a vtiskla mu polibek na rty. „Jsou to naše malé Vánoce. Jenom my dva uprostřed lesa.“
Oblečení šlo postupně dolů a jim bylo pro tuto chvíli jedno, že stupnice na teploměru ukazuje do mínusu. Těla rozehřátá láskou se pomalu pohybovala v křehké krajině, která s utajeným dechem pozorovala zamilovanou dvojici.
„Jsi moje štěstí,“ pronesl on, když bylo po všem. „Jenom moje, rozumíš?“
Zavřela oči, ve kterých se třpytily slzy.
„Proč pláčeš?“ zeptal se nechápavě. „Budeš mít červené oči.“
Pohlédla na něj, jako by k ní nepatřil a nenávistně se zahleděla dolů k městu. „Chtěla bych s tebou zůstat navždycky, copak to nechápeš?“
Vzal jí ruce do dlaní a toužebně pohlédl na její tělo. Ona se ale ohradila. „Chci víc, než pár dešťových kapek ze zbytků sněhu.“
„Víš přece…“ zakoktal.
„Je po Vánocích,“ řekla potichu, když ze sebe oprašovala sníh.
Dvojí stopy se dělily už pod lesem, kde se křižovatky životů dělily na několik cest. Ta jeho vedla do náruče manželky, ta její k polibkům jejího muže. Šťastné a veselé, vyhrávala melodie, která vycházela z osvětlených příbytků, které postupně zhasínaly. Tichá noc byla dlouhá a tajemná. Jenom ty zpropadené slzy nechtěly zůstat tam, kde končí štěstí a začíná svatozář.