Kolik žen má takový den? A v týdnu je takových pět. Poznáváte ten svůj? Dokážete najít na takovém dni pozitiva? Máte práci, kde se po vás nechtějí přesčasy? Děláte svou práci s láskou? Život by byl o mnoho snazší, že? Co byste chtěli jinak?
Podzim, únava, přehršel povinností… Možná bychom měli dělat něco pro to, abychom to změnili. A to všichni. Nejenom ženy, ale i muži. V současné době, ve které jsou naše emoce bombardovány negativním zprávami, různými omezeními ze všech sdělovacích prostředků a různých dalších možný negativit, zhoršující se podmínky pro podnikání a strach vzrůstá díky celosvětové situaci, tak je to třeba tím více. A tak si dávkujme lék na podzimní depky v takové podobě, aby vyvolával pocity radosti. Třeba i malé.
U mne platí třeba malé radosti. Jak si představujete malé radosti? Nedávno jsem na facebooku četla příspěvek v tom smyslu, že jsou lidé příliš vážní, že jsou zahledění do sebe, neumí se usmívat, že děti sedí pouze u televizorů či počítačů. Víte, co si myslím? Že si neumíme hrát. A nejen dospělí, kteří si myslí, že nemají čas nebo věk nebo cokoliv. Ale ony si dnes neumí moc hrát ani děti. Myslím si, že hry, do kterých by se zapojili dospělí i děti, by pomohly odbourat stres dospělých a navíc by pomohly k tomu, aby se vylepšovaly a stmelovaly vztahy mezi rodiči a dětmi. Je to velmi potřeba. Vzpomínám si na to, kdy jsem já se svými dětmi hrála pexeso, nebo „člověče, nezlob se“, když venku pršelo nebo byl dlouhý zimní večer. Byly to velmi hezké chvíle, plné radosti a veselého smíchu. V létě volné dny trávily venku, v lese, u rybníka, jezdily na kolech, kluci hráli fotbal, holky skákaly panáka. Dodnes děti, již dospělé, vzpomínají na prázdninové zážitky, o kterých se dnešním dětem ani nezdá.
A když děti odrostou, tak radosti, které by si dospělí mohli dopřát, tím přece nekončí. Ať je to již káva s kámoškou, nebo kurz latinskoamerických tanců, squash, nebo si pánové zajdou s jinými pány na jedno orosené. Povinnosti a radosti by měly být v rovnováze, aby naše těla a duše měly od obojího kousek a nestrádaly.
Já bych to viděla tak, že bychom se měli vrátit do časů, kdy jsme si dokázali hrát, smát se, sejít se. Dnes lidé komunikují na sociálních sítích. Díky „chytrým telefonům“ se kolikrát stane i to, že účastníci grilovačky pomalu mezi sebou nekomunikují, protože většinu času koukají do malých obrazovek svých telefonů a jsou připojeni na internet. Nebo se zas převede vše na přílišnou organizaci. Kola, trasy, brusle… není to taková ta volná hra.To je pak velmi smutný příběh, že?
Zkuste si třeba jen představit, co byste chtěli pro sebe udělat třeba jen na hodinu, abyste se tzv. vyblbli! Že se vám ústa roztáhla do úsměvu? Já vím…