Za magický platil u našich předků hloh, který byl vzýván jako ochranná dřevina již v keltských dobách. Lehnout si pod tento keř a usnout znamenalo, podobně jako pod lískou, podívat se do zásvětí.
Dne 24. Května byla vzývána mocná bohyně, trojjediná vládkyně. Uzdravovala a léčila stejně, jako později křesťanská Panna Marie.
V májové přírodě bylo možné potkat na posvátných místech nadpřirozené bytosti. Byly tak úchvatné, že se do nich někteří lidé mohli i zamilovat. Pověsti zaznamenávají i vzájemné sňatky, většinou ale doprovázené tragickou dohrou. Rytíři ze Želkovic se ale svatba vydařila, vzal si májovou rusalku a narodila se jim krásná dcera. Dostala příznačné jméno – Května. Pravidelně docházela ke Zlaté studánce, stačilo tu zašeptat správné zaříkávadlo a vhodit do vody větévku. Celá se pak rázem pozlatila. Zkoušel to i sám rytíř, ale potají, protože ho vábilo bohatství. Zřejmě ale něco jen zadrmolil a sám se proměnil ve zlatou sochu. Jakmile se objevily sluneční paprsky, socha se roztavila.
Pověry z nešťastných sňatků provázejí květen i do dnešní moderní doby. „Svatba v máji, nevěsta do roka na máry,“ říkávalo se. Hlavně proto, že počaté děti se narodily do chladné zimy a život novorozence i matky byl ohrožen. Ani dnes se svatebčané během května na radnice příliš nehrnou. A to i přesto, že naše babičky říkávaly: „Máj je nejen velkým zahradníkem, ale i milovníkem.“