Pokud přemýšlíte o Vánocích, napadne vás jistě spousta symbolů. Nejméně dvě třetiny z nich volně navazují na někdejší pohanská mystéria. Podzim a zima vůbec nemusely znamenat blížící se konec roku, u Keltů začínal počátkem listopadu, u křesťanů s příchodem adventní doby.
V časech před Kristem platívalo, že lidé vyznávali náboženství toho národa, v němž se narodili, respektovali bohy svých předků. Sžíváním národů se změnilo mnoho věcí a pohledů.
Nejznámější tradicí konce roku je v našich končinách křesťanská, Panna Maria porodila malého Ježíška v Betlémě, jeho příchod oznamovalo zvěstování i hvězda. Keltové toto období zasvěcovali bohyni Matce – Zemi. Symbolem se stala bříza, strom lásky, vitality a světla.
Římané na to šli veseleji. Už od 17. prosince započaly bujaré saturnálie, trvající řadu dní, pořádané na počest vládce bohů, Saturna. Tančilo se, pilo, práci vystřídaly radovánky. Na ně navazovaly dionýsie, oslavy Dionýsa, boha vína a pohody.
Evropské Vánoce se zhruba kryjí se zvyky našich předků. Půsty, zlatá prasátka, věštby a pověry pocházejí z pohanského dědictví. Okny nahlíželi duchové zemřelých, proto byli zváni k hostině. Až nám letos duchové předků zaťukají na okno, vpusťme je dovnitř…