Kdysi jsem měla moc hezký vztah se svou sousedkou. Obě jsme šly stejně do důchodu, takže nás spojoval i věk. Dokonce jsme měly vedle sebe i zahrádky.
Po čase se ale u mojí sousedky objevily zdravotní problémy, které skončily operací a nedobrou prognózou. Navštěvovala jsem ji v nemocnici a ona mi byla velice vděčná. Na její slova, jak mi to oplatí, jsem ji ujišťovala, že až já budu v nemocnici, bude zase chodit navštěvovat ona mě. K tomu ale nedošlo, protože během krátké doby zemřela. Ještě v době našeho zahrádkaření jsme si vyměňovaly různé kytičky. Já od ní dostala pokojovou begonii, kterou jsem měla v kuchyni.
Asi za rok jsem se musela i já podrobit operaci. Když jsem se po týdnu vrátila z nemocnice, zůstala jsem stát ve dveřích kuchyně a pro slzy jsem nemohla dál. Begonie, která do té doby neměla nikdy květy, vyhnala dva slabé dlouhé stvoly a na nich plno drobných bílých kvítků. Od té doby (a už je to hodně let) nikdy nevykvetla. Mám ji stále na stejném místě jako vzpomínku na sousedku, která byla i velmi dobrou zahrádkářkou a na svůj slib nezapomněla.