Bylo pozdní odpoledne a já se vracel autem několik kilometrů před lesem, uprostřed něhož stála stará hájovna, kterou jsem kdysi koupil a přestavěl ji na letní sídlo. Manželka už tam s dětmi byla a připravovala vše na víkend.
Vjel jsem mezi stromy. Borový les, protkaný místy nízkou smrčinou, jsem vždycky poznal. Na trase k hájovně se nalézaly pouze dvě usedlosti. Těšil jsem se na svůj kousek lesa u hájovny, proto jsem spěchal. Na krajnici asfaltky stála neznámá žena a nesměle mávala rukou. Bylo mi jí líto, proto jsem zastavil, i když jinak stopaře neberu. Posadila se na sedačku spolujezdce, usmála se a poděkovala.
„Kam cestujete? Tato cesta není u turistů moc oblíbená,“ sděloval jsem ženě.
„Máte pravdu. Necestuji pro zábavu, jdu navštívit Dášu v jednom ze stavení při cestě. Ta je doživotně ochrnutá.“
„Myslíte tu chudinku na invalidním vozíčku? Vy jste příbuzná? Tvrdila mi, že nikoho kromě manžela nemá.“
„Jsem její tety dost vzdálená příbuzná, není divu, že na mě zapomněla. Není jí v poslední dobou dobře, jdu ji trochu potěšit,“ zněla přesvědčivá odpověď.
„A myslíte, že bude mít z vaší návštěvy radost? Někdy nepozná ani svého muže…“
„Z mé návštěvy bude mít určitě radost. Chci jí totiž pomoci od trápení. Už jsme na místě, děkuji za svezení,“ upozornila mě.
Vyprovodil jsem ji z vozu a jel za manželkou. Dojel jsem ke své hájence, moje manželka mě přivítala se zvláštním výrazem.
„Právě před chvílí volal manžel Dáši, zemřela…“
Zarazil jsem se. „To je neštěstí. A co ta teta, která za ní přijela? Viděla ji ještě živou?“
„O žádné tetě nemluvil. Prosí tě, jestli bys mu nemohl pomoci převléknout Dášu do smutečního,“ vysvětlovala mi manželka.
Manžel Dáši mi potvrdil, že na návštěvě nikdo nebyl. Potvrdil ale, že mě viděl před hodinou na cestě a nevěděl, proč jsem zastavil u jeho domu. Z auta prý totiž nikdo nevystoupil. V tu chvíli jsem pochopil, kdo byla ta tajemná stopařka. Přináší zármutek, ale občas se stane i společníkem, který dokáže nemocného člověka vysvobodit od velkého trápení.