V našem životě je mnoho hlasů, které vnímáme. Může to být hlas naší matky, hlas (někdy i řev) osudu, hlas ze záhrobí, ale i náš vnitřní hlas.
Vnitřní hlas se projevuje stejně jako hlasy jiné pokaždé jinak. Jednou jde o šepot, který nám jenom napovídá, jindy je to přímo uragán, který se nás snaží zastavit nebo naopak popohnat někam dál.
Pokud si nehrajeme s černou magií a není to hlas temnoty, je potřeba mu naslouchat. Nejde totiž jen o hlas jako takový, ale o vnitřní pocit, který v danou chvíli máme. Mnohdy nás tento pocit (hlas) varuje, nedovolí nám utvořit přátelství s danou osobou, připravuje nás na to, že by nás mohla zklamat.
Někteří jedinci věří v lásku na první pohled, ale ani ta není nic jiného než vnitřní hlas, který nás na danou osobu nasměruje. Ukáže nám, že právě s tou bychom mohli (nebo měli) něco prožít, že bychom měli být aktivní a něco udělat. Ženy mají tento vnitřní hlas většinou vytrénovaný na partnerovu nevěru, kterou dokážou odhalit téměř bez rozdílu.
Tento vnitřní hlas bychom se ale měli naučit používat i jinak, v našem životě nám může být hodně nápomocný. Mnohdy stojíme na některé z životních křižovatek a nevíme si rady jak a kudy dál. Proč se na chvilku neuvolnit, nezaposlouchat se do sebe samých, vždyť to, co je v nás, je naše duše, která má potřebu mluvit stejně jako naše fyzické tělo.
Tělo nám dá najevo svoji nespokojenost nemocí, ale jak se má projevit duše, kterou na rozdíl od těla tolik nevnímáme? Je to právě vnitřní hlas, který nám napovídá jednak to, co bychom si opravdu přáli, a také je trochu naším strážným andělem.
Berme proto duši jako součást našeho těla, která do ní patří. Pokud pro ni najdeme místo, dokáže nás nejen ochránit, ale i ukázat směr. A to nejen v lásce, ale i v tom neobyčejném a neprobádaném životě, který dnes a denně absolvujeme.