Reinkarnace znamená znovuzrození: úmrtím se dostáváme pouze do jedné stanice, odkud naše duše putuje, vtěluje se do jiného těla až do okamžiku, kdy dosáhneme vrchol svého spirituálního vývinu.

Učení tibetského buddhizmu podávají přesný obraz toho, co nás čeká po smrti. Tato učení jsou shromážděna v pravěké svaté knize, kterou západní společnost měla možnost poznat pod názvem Tibetská kniha mrtvých. Původní název knihy: Bardo Tödol, jehož význam je „osvobození z mezibytí skrze naslouchání”.

Do dnešních dnů se nenašla odpověď na otázku, zda existuje život po konci života a pokud ano, v jaké kvalitě, v jaké formě a hlavně, že kde? V tom případě když ale po naší smrti neexistuje nic, ani tak v nás nehlodá méně pochyb a otázek. Je možné, že je to vše? 60-70-80 let, pro mnohé ani to a nezůstane z nás nic, jen vzpomínky pozůstalých?

Téměř všichni z nás, my všichni patříme ne ve fyzickém,  ale psychickém, duševním slova smyslu mezi nemocné. Nepřijde-li duše na svět jako nově zrozená, přijde-li na svět reinkarnovaná, to znamená, že už má za sebou několik životů, určitě si s sebou přinese takové nezpracované problémy, které jí překážejí ve vývoji v novém životě. 

Když slyšíme výraz putování duší, nejčastěji nás napadnou lidé. Podle původního učení ale každý živý tvor má duši, tedy kromě člověka i zvířata a rostliny, v důsledku toho se i oni zúčastní věčného koloběhu, jehož vytýženým cílem je nirvána.

Ve východních náboženstvích pozůstala přes tisíciletí a drží se do dnešní doby víra, že duše žije již před svým narozením a bude žít i po smrti. Narodí se znovu, v novém těle a začíná nový život do té doby, pokud nesplní úlohy jí určené a nedosáhne věčného klidu.

Není nic přirozenějšího, než to, že každé zdravé dítě vidí. Mnozí ale tvrdí, že se vyskytují mezi dětmi takové, které vidí něco jiného a více, než dospělí. Je jejich fantazie jen živá, anebo skutečně existují takzvané vidoucí děti?