Znáte to… místo do cibule jste zajeli nožem až do svého prstu, strčili jste ruku někam, kde to hodně bolí či pálí?, opařili jste se nebo nedej bože váš malíček na noze se potkal s nohou některého kusu nábytku! Upadlo vám něco na nohu nebo váš loket nabral futra rovnou na brňavku? No jo, náhodou...
Jako o náhodách hovoříme o nehodách proto, že se přihodí nečekaně. V podstatě je nepředvídáme. Ačkoliv se velmi často stane, že sotva se nám právě něco přihodí, víme, proč se to stalo. Všeobecně mezi lidmi, kteří uznávají psychosomatiku, jde o to, že k nám promlouvá tzv. vyšší síla. Možná Duch. A proč? V první řadě bychom se měli při jakémkoliv zranění zamyslet nad tím, k čemu slouží zraněná část těla. Její funkce, různé souvislosti. Velice důležitým dalším faktorem je závažnost poranění.
Situaci lze vyložit tak, že se zraníme ve chvíli, když dochází k sebeobviňování na úrovni JÁ JSEM. Můžeme mít pocit, že jsme se vůči někomu zachovali sobecky, nepomohli jsme v tu chvíli, kdy jsme měli (podle svého názoru), nereagovali jsme ihned na zavolání dítěte atd. Tím, že se zraníme, na nevědomé úrovni jsme toho názoru, že jsme tak splatili nějaký dluh. V podstatě jsme se vykoupili.
Pokud dojde až k zlomenině, pak by se takto zraněný člověk měl zamyslet nad tím, že vůči někomu chová násilné myšlenky. A je jedno, zda jsou tyto myšlenky na úrovni vědomí či nevědomí. Projev jakýchkoliv citů a omluva vůči sobě je na místě. Je totiž více než jasné, že všechny myšlenky na násilí již nelze potlačovat a tím se obrací proti svému nositeli.
Zde je pak na místě si uvědomit, jakým způsobem právě vnímáme vinu. Zde, i když je to mírně nadsazené, se můžeme odkázat k právnímu systému. Člověk je vinen až tehdy, pokud je mu vina prokázána a není o tom žádných pochyb. Co si takhle občas tuto otázku položit? Pokud v sobě máš aspoň trochu moudrosti a zodpovědnosti, omluv se. Protože zákon příčiny a následku stejně funguje velmi neomylně.
A co by mohlo fungovat, abychom si neubližovali? Možná odpuštění… nejen druhým, ale především sobě samým!