Jedním z důležitých principů dobrodružného kuchaření je využívat ingrediencí, které rostou okolo nás, a sice právě v tom čase, kdy rostou. Květinu neošidíš. Musíš ji jíst tam, kde ti roste, protože do dne či dvou ti zvadne.
Květin je možné jíst několik. Koncem května začínají například rozkvétat bílé květy bezinek. Anglicky se jmenují elderflower a Angličané z nich dělají velmi chutný sirup, který v roztoku s chlazenou vodou vytváří osvěžující nápoj. Taky jej nechávají kvasit na lehké asi osmiprocentní víno. Italsky se jmenuje sambuco podle latinského názvu keře.
Angličané na venkově přišli i na způsob, jak květy černého bezu osmažit: Nejprve se dobře omyjí v cedníku pod tekoucí vodou, někdy se na nich hromadí mšice. Ostříhají se tak, aby na nich nezůstalo příliš mnoho stonků, ale aby zůstávaly v chuchvalečcích tak pěticentimetrových. V misce se rozkvedlá z vejce, mouky, mléka a soli palačinkové těstíčko, poměrně řídké.
Květy se v něm nechají vyválet a obalit těstíčkem a pak se vidličkou vylovují a házejí do předehřátého oleje, kde se nechají smažit do hněda. Mohou se pokapat trochou citronové šťávy. Italové je nechávají lehounce restovat neobalené do rozehřátého olivového oleje a česneku. A podávají je na špagetách se strouhaným parmezánem.