Před časem mi zemřel otec a já postupně procházím jeho poznámky, zajímavé postřehy, výstřižky či v počítači uložené dokumenty. A právě v nich jsem narazila na jeho úvahu reagující na můj „Den“. Jak zajímavé je podívat se na den jiného člověka, byť je to váš blízký.
To je ale námět na práci, jež by se měl stát výrazným mementem v životě každého člověka. Kolik dnů člověk prožije za svůj život, to asi ještě nikdo nespočítal. Možná, že někde je někdo, kdo si s počítáním tu práci dal a vede si svůj vlastní přehled. Přehled dnů, těch dobrých, horších i těch krutých, které se pravděpodobně nevyhnou žádnému z nás. Jde o to, jak se s nimi každý z nás vyrovná, jak den přijme, jak ho prožije a jak ho ukončí.
Dnes je den jako každý jiný. Je den volna a venku není v podstatě žádný velký pohyb lidí. Tu a tam projde někdo s pejskem, někdo se mihne s nákupní taškou. Asi ho žena vyhnala pro nějakou maličkost do obchodu. Ale jinak klid. Relativní.
Každodenní pohled z okna našeho bytu přináší něco nového. Dnes to vypadá, že ze zamračeného rána bude asi velmi pěkný, slunečný den. Na podzimní dobu je poměrně teplo, někteří odvážlivci chodí v lehčím oblečení, jsou to asi otužilci. Není radno podceňovat tuto roční dobu, přece jen přiměřené v oblečení je na místě. Ne všichni dodržují taková opatření, aby chránili nejen sebe, ale aby neohrožovali ty druhé.
Počasí se vylepšuje. Je jasno s lehkým oparem nad obzorem, který začíná i končí nad střechou kotelny. Přesto mohu i z tohoto pohledu vyvodit svůj přehled počasí ze svých zkušeností za své poměrně dlouhé putování po tomto světě.
Stále klid, auta stojí na svých parkovacích místech, je jich tady poměrně dost, až přehuštěno. Ještěže děti mají oplocený ten svůj kousek zeleně a asfaltu, kde si mohou hrát. Nebýt toho oplocení, jistě by tam už auta stála. Pár dětí tam vždy je, v permanenci jsou houpačky, pískoviště, na asfaltu se kreslí křídou, někdy táta se svou ratolestí hraje jakýsi druh hokeje nebo hází míč na koš. Tu a tam nějaké auto odjede nebo přijede, podle toho se mění vzhled i situace na parkovišti. Ale stále klid.
Dnes je to hezký den, klidný, dokonce jsem ještě neslyšel pustit větrák, který naše sousedka pouští neustále. Důvod neznám, nevaří, tak jen tak z recese? Někdy to jde na nervy, inu, ale co s tím? Vydržet! Jsou horší skutečnosti, které s námi cloumají, i když na ně nemáme nejmenší vliv, abychom odstranili nebo zmenšili jejich, možná, nedozírné následky.
Tak nevím, zda jsem to téma chytil za správný konec, nebo zda jsem pochopil dané téma, dnes zrovna nemám „spisovatelský“ den, slova ze mne zrovna nesrší a nápad je také tak nějak polovičatý. Chtěl jsem se pokusit něco napsat o dni, na který koukám z okna a reagovat na článek mé dcery s názvem „ Den „.
Venku se stále nic neděje, klid, pusto. Zdalipak je to jiné o trochu dál, asi ano, vždyť není možné, aby všichni byli zavřeni v těch betonových krabicích nebo domech a nikdo neviděl momentální krásu tohoto dne i když já ji vidím pouze z okna, ale vidím ji. Jdu ven.
Já jsem si na závěr uvědomila, že mne k psaní přiměl prožitek pro mne zajímavých chvil a mého otce psaní k tomu, aby se sebral a šel něco prožívat. A jak to máte vy?
Další zajímavé informace naleznete taky na naší Facebook stránce!