Je zřejmé, že jsou určitá nepsaná pravidla pro volbu oděvů k různým příležitostem. Pan Špaček možná ve své knize o etiketě takovou pasáž má, tudíž pokud někdo tápe, věřím, že v ní najde pomoc a radu. Nebo se s důvěrou můžete obrátit na google.
Každou chvíli si všímám, jak se lidi začnou honit za novými módními kousky, které jsou zrovna „in“. Je fakt, že každý nemá zrovna na ty značkové, ale již jsme si v české kotlině zvykli, že se dají sehnat i daleko levnější alternativy a zdaleka méně finančně náročné. To, co vídám na obrazovce svého počítače v rámci módy letos, mě tedy spíše vyděsilo, ale přesto věřím v selský rozum a také tomu, že tvůrci trošku „ulítli“. Raději nic konkrétního. Miluji klobouky, kotníkové boty a „pyžama“ mi také nevadila. Nakonec dva z mých nočních úborů by mohly konkurovat společenskému oblečení mnoha celebrit. Když si na to někdo troufá, tak si ho klidně oblékne. Samozřejmě se v určitých intervalech vrací i materiály a vzory.
Jsem obdivovatelkou módy 30., 50. a 60. let. Paradoxně mužská móda 30. let mi evokuje TOHO správného MUŽE a podle mého názoru byla velmi lichotivá. Střihy, materiály a vzory obleků, kterých bylo nepřeberné množství, se mi zdají stále velmi atraktivní. A co se týká žen, tak v tomto období již taktovku pro módní trendy držela v ruce Coco Chanel. A k tomu si vůbec nikdo netroufne cokoliv dodat. Ženy působily velmi žensky a elegantně. Ovšem to je čistě můj názor.
Ale vraťme se do současnosti. Společnost se dělí na ty, kteří se striktně drží módních trendů, na ty, kteří mají svůj styl či na ty, kteří nosí to, co jim sice peněženky dovolí, přesto jsou vždy elegantní a nemají se za co stydět. A pak jsou zde ještě ti, kteří chtějí být za každou cenu vidět. Je každého věc, co si oblékne. Má svobodnou volbu. Tedy i to je můj názor. Avšak za předpokladu, že dovolí zaměstnavatel, společenská pravidla či předpis dress code na pozvánce.
Občas, když si prohlížím nějaký módní časopis a vidím v něm kreace předních světových návrhářů, přemýšlím, zda bych si také některou z nich mohla obléci. A představte si, že někdy byla má odpověď kladná. Já mám ráda jednoduchost a pohodlí. Mám ráda kvalitní materiály. Můj šatník obsahuje nádheru 60. let v podobě šatů z čínského brokátu, které mi udělaly, a věřím, že ještě udělají obrovskou službu. Dělají dojem, že nikdy nevyšly a nikdy nevyjdou z módy. Ale jinak… nejraději pohodlné oblečení, ve kterém se cítím dobře, a v barvách, které mi sluší. A co vy? Jak to máte s přijímáním povelů módních domů? Podlehnete nebo máte svůj styl? Jak to máte s dilematem „mohu či nemohu“ si to obléci?