Najednou mi před očima proběhly zásadní události uplynulých deseti let. Kruci, to byla smršť! A ne všechna léta byla o radostech. A najednou jsem vnímala, že i za ně děkuji. Že díky nim jsem dnes tam, kam jsem došla.
Deset let… když se za nimi ohlédnu, vidím všechno, co se za ten čas odehrálo. Ztráty, nálezy, osobní prohry, ale i výhry. Někteří lidé z mého života zmizeli, jiní do něj zase vstoupili. Těm, kteří odešli… no, některé bych raději ani nepotkala, ale byla to velká škola života. Na druhou strnu musím konstatovat, že jsou nově v mém životě opravdoví přátelé. Najednou se prostě začali ukazovat, vnímali jsme, že máme stejné nejen názory, ale i smýšlení, záměry.
Ne, že bych kdy v životě nebyla za něco vděčná, ale teď velmi silně vnímám úsměv na své tváři a uvědomuji si jeho příčinu. Vnímám určitou lehkost bytí. Pohodlnější život, který si umím užít. Někde jsem četla, že člověk s přibývajícím věkem potřebuje stále méně. No, tuto definici bych nebrala doslovně. Za sebe mohu říci, že jsem snad více bohatá, než jsem kdy byla. Žiji spokojený život, má rodina kypí zdravím i v současné době, radost mi přináší mé pokojovky, kterých mám plný byt, vlivem mého úsilí a péče si mohu na záhoncích utrhnout čerstvé ovoce, zeleninu, bylinky, má práce mne naplňuje a také mi dělá velkou radost. A najednou se připomene těch uplynulých deset let.
Vidím tu obrovskou práci na sobě, která mě stála sice nějaké to úsilí, ale stála za to. A proč o vděčnosti? Je na místě. Jsem vděčná sobě za to, že jsem svůj život nevzdala, když byl v troskách. Jsem vděčná rodičům za výchovu, která mne právě k této práci dovedla. Jsem vděčná lidem, kteří viděli můj příběh a podpořili mne v mém úsilí svůj život změnit. A jsou tu mé děti, které jsou stále mými učiteli.
A také… díky za každé nové ráno! Máte to také tak?