Jak to je s tím, že nějaká instituce či člověk může vydávat listiny opatřené razítkem, které tvrdí, že jsme oprávněni k nějaké činnosti či máme „patent“? Jak někdo ví, že zrovna tento člověk či tito lidé kdesi organizovaní, umí něco lépe než někdo jiný? Tohle téma mě zaměstnává celkem často a celkem dlouho.
Po absolvování střední školy jsem chtěla jít na vysokou. Souběh událostí však vyústil v rozhodnutí, že realizace momentálně nebyla možná. Uteklo hodně vody v řekách, mockrát se vystřídal východ a západ slunce, roční období a uplynulo mnoho let. Děti byly dospělé a já se vydala na „akademickou půdu“. Byla jsem přijata a s mnoha nepříjemnými životními peripetiemi jsem dosáhla toho… čeho vlastně? Obdržela jsem diplom s oprávněním používat jakýsi titul. Nelituji toho přesto, že mě studium stálo ohromné úsilí, spoustu času, organizování pracovního života, docela velkou částku peněz a nervů. Setkávání s arogancí, nadřazeností mi neustále našeptávalo „co tady děláš?“, ale mělo i své klady. Přineslo mi rozšíření obzorů, setkání s mnoha skvělými a přirozeně inteligentními lidmi s pomocnou rukou. Před ukončením studia jsem v jednom kuse byla ubezpečována, že jakmile studia dokončím, jistě se mi dostane vyššího a lépe placeného postu. Nejen že nevyšla ani jedna možnost, ale navíc jsem ztratila zaměstnání úplně. Nikde, kde jsem žádala o zaměstnání vzhledem k praxi a vzdělání, mě nezaměstnali. Ať chci nebo nechci, musím přiznat, že mé zkušenosti, praxe a k tomu razítko na diplomu mi nebyly nic platné. Spíše to vypadalo, že všechny udané atributy byly spíše na škodu. Některá zdůvodnění mého nepřijetí byla velmi úsměvná.
Stála jsem před rozhodováním, čím se budu živit. Ale tak se stalo, že jsem začala rozvíjet to, k čemu jsem zřejmě měla vlohy, přestala lpět na zažitých vzorcích. Hodně zažitý je třeba ten, že se ráno odebereme z domu v tolik a vrátím se do do něj v tolik hodin. Dnes dělám to, co mě baví, pracuji tehdy, kdy se mi chce a… víte co je na tom asi velmi zvláštní? Dělám něco, nač nemám žádné razítko o vzdělání.
Je velmi těžké, když se musí človíček, se kterým tříská puberta, je vzpurný vůči rodičům a všemu, „co by se mělo“, rozhodovat o tom, čím bude do konce života. Co ho bude živit, bude náplní každého jeho dne a jaká to ta činnost vůbec má být. Vzpomínám dost často na to, jak jsem byla sama naprosto v koncích. Ale moderní bylo mít maturitu a tak bylo rozhodnuto. Když se rozhodovaly moje děti o budoucím zaměstnání, nebylo to také snadné. Nakonec obě dělají téměř něco jiného, než na co „mají razítko“. Nedivím se. Také jsem ještě v tu dobu žila v tom, co by se mělo.
Mnoho lidí, které jsem za posledních zhruba deset let potkala, má potíže se svou prací. Nebaví je. Nejsou spokojení. I když je třeba výdělek velmi slušný, tak chybí radost, vášeň. Nedávno mě oslovila jedna mladá paní, že má potíže. A nejen zdravotní. Navíc by chtěli s partnerem miminko a nedaří se. Opět se ukázal problém v zaměstnání. Před nějakou dobou jsme spolu na toto téma diskutovaly a vysvětlila jsem jí, že její zaměstnání ji staví do role, ve které jde proti tomu, co vlastně chce ona sama. Práce a její výsledky ji neuspokojují a přivádějí ji do vztahových problémů. Dopadlo to tak, že se přidaly i profesní chyby, které nadřízení nemohli akceptovat. Pak se přidaly zdravotní obtíže, nadváha a nebylo daleko k syndromu vyhoření. Rozhodla se pro ukončení současného zaměstnání a hledá takové, kde by uplatnila své nadání a byla spokojena. Stačí rozvíjet svá nadání a talenty.
Znám nepřeberné množství lidí, kteří jsou nesmírně šikovní a manuálně zruční, umí věci, které se normálně nevidí a nikdy to nestudovali. Proč by tedy měli mít nějaké razítko na jakémsi papíře? Oč je horší než absolvent jakéhosi institutu, který třeba studoval jenom pro titul, diplom a to razítko?