Čarování a tajemství. Temno a tajemno.
Ve všedních dnech těmito slovy charakterizujeme mágii. Považujeme ji za temnou
věc zásvětí, přestože jedna větev mágie je organickou součástí i dnešních dnů.
Nejvíce z nás ztotožňují mágii s
nadpozemským ovládáním mysli, ikdyž i my, hlavně coby malé dítě, ji denodenně
používáme bez toho, žebychom si to uvědomovali.
Touha po vytvoření vztahu s tajnými
mocnostmi má vícetisíciletou minulost: pravděpodobně již naši předkové, lovci a
praobyvatelé jeskyň používali mágii, aby zvítězili nad zvěří. My, moderní lidé
často zapomeneme, že když vykonáváme jakoukoliv kreativní práci, tehdy se
částečně snažíme o nějaké zobrazení božské idey – může to být jednoduchá židle,
anebo stůl ze sousední stolařské dílny, ale může to být i freska Sixtinské
kaple.
Jako děti svými výkresy – ikdyž jsme si
to ještě neuvědomujeme – používáme jednu větev mágie, která je zároveň i jejím zákonem,
zásadu sympatie. V tomto smyslu používáme k uplatnění mágie, kouzla analogii:
když nakreslíme otce, či matku a mezi nimi sami sebe, pak otec a matka na nás
dává pozor a ochraňují nás navěky.
Na základě zásady analogie, když dítě
nakreslí vytoužený dárek, tento se stane skutečným. Odtud je jen na dosah ruky mágie
vudu, která pracuje na stejné zásadě: Napodobenina protivníka (jeho figura) je
schopna nepřítele uhranout, anebo zneškodnit.
Paradoxním způsobem z mágie čerpá i
nejúspěšnější věda 20. století – psychologie, respektive psychiatrie. Analogie
výše uvedeného příkladu: psychologové si všimli, že uražené dítě často utrhne,
anebo zakryje na fotografii toho rodiče, na kterého se právě zlobí. Pokud na
fotografii není dotyčný rodič vidět, pak se i jeho hněv a vztek rozplyne. Průměrně
je do našich 12 let složité rozdělit události, viděné ve filmu. Skutečnost a
představy splynou – hlavně u těch uměleckých děl, kde se animační postava setká
se živými představiteli. Úspěch Ulice Sezam zkoumali psychologové celá
desetiletí a přišli na to, že proto má u dětí takový úspěch, neboť se snadno
ztotožňují s účinku