Místa, do kterých se ukládaly mrtvoly, nebyla vždycky pouze na hřbitově. Pokud někdo spáchal sebevraždu či se za života provinil zvlášť odsuzujícím skutkem, byl pohřben za zdí hřbitova či na místě, které ho mělo zneuctít. Takovým místem byl v dávných časech plácek pod šibenicí.
Královrah Oliver Cromwell byl po restauraci anglické monarchie vykopán ze svého hrobu a znovu uložen právě pod šibenicí. Maratovy ostatky byly po návratu Bourbonů na francouzský královský trůn pro změnu hozeny do stoky a mrtvý Cauchon byl exhumován a hozen na mrchoviště, protože se znelíbil papežovi. Podíváme-li se do středověku, byly v tehdejší době k šibenici přibity papírky se jmény těch, kdo uprchli z dosahu stíhajících úřadů.
Postupem času se ze všech těchto míst stala místa strašidelná. Většinou se na nich zjevoval duch, který musel trpět za svoje činy. Lidé ale považovali za zlé místo i rozcestí, na kterém se zjevovala již v antice bohyně strašidel Hekaté. Na takové místo pohřbívali nejen hříšníky, ale i velmi zbožné lidi, kteří chtěli uložit ostatky právě tam. Bylo to z pokory a proto, aby se po nich šlapalo.
Lidé ale odjakživa věří na místa dobrá a zlá. Na těch dobrých se stavěly kostely, kaple a kříže. Zlá místa jsou dodnes opředena otázkou, kolik mají špatné energie z dávných dob a jak mohou ublížit. Věřme, že se postupem času každá energie „vypaří“ či alespoň přestane škodit. Jinak bychom nemohli přejít ani po cestě, na jejíž půdě se kdysi válčilo a kde vojáci naposledy vydechli.