Jak to je s tím, že nějaká instituce či člověk může vydávat listiny opatřené razítkem, které tvrdí, že jsme oprávněni k nějaké činnosti či máme „patent“? Jak někdo ví, že zrovna tento člověk či tito lidé kdesi organizovaní, umí něco lépe než někdo jiný? Tohle téma mě zaměstnává celkem často a celkem dlouho.
Po absolvování střední školy jsem chtěla jít studovat dál. Avšak realizace musela být odložena. Nicméně uteklo poměrně hodně vody v řekách, mockrát se vystřídal východ a západ slunce a já se k tomu kroku rozhodla. Děti byly již dvě a téměř dospělé a já se vydala na „akademickou půdu“. Byla jsem přijata, s mnoha životními peripetiemi jsem dosáhla toho… čeho vlastně? Obdržela jsem diplom s oprávněním používat jakýsi titul. Nelituju toho přesto, že mě to studium stálo ohromné úsilí, spoustu času, organizování pracovního života, docela velkou částku peněz a nervů. Setkávání s arogancí, nadřazeností. Ale přineslo mi rozšíření obzorů, setkání s mnoha skvělými a přirozeně inteligentními lidmi s pomocnou rukou. Před ukončením studia jsem v jednom kuse byla ubezpečována, že jakmile studia dokončím, jistě se mi dostane vyššího a lépe placeného postu. Nejen že nevyšla ani jedna možnost, ale navíc jsem ztratila zaměstnání úplně. Nikde, kde jsem žádala o zaměstnání vzhledem k praxi a vzdělání, mě nezaměstnali. Ať chci nebo nechci, musím přiznat, že mé zkušenosti, praxe a k tomu razítko na diplomu mi nebyly nic platné. Některá zdůvodnění mého nepřijetí byla velmi úsměvná.
Ale tak se stalo…. Začala jsem rozvíjet to, k čemu jsem zřejmě měla vlohy, přestala lpět na zažitých vzorcích. Na klasickém zaměstnání s odchodem z domu v tolik a možným návratem mezi určitými hodinami. Dělám to, co mě baví, pracuji tehdy, kdy se mi chce a… víte co? Dělám něco, nač nemám žádné razítko o vzdělání. A jde to.
Je velmi těžké, když se musí v človíček, se kterým tříská puberta, je vzpurný vůči rodičům a všemu, „co by se mělo“, rozhodovat o tom, čím bude do konce života. Co bude živit, jaká to ta činnost vůbec má být. Vzpomínám dost často na to, jak jsem byla sama naprosto v koncích. Ale moderní bylo mít maturitu a tak bylo rozhodnuto. Když se rozhodovaly moje děti o budoucím zaměstnání, nebylo to také snadné. Nakonec obě dělají téměř něco jiného, než na co „mají razítko“.
Ale proč takovéto téma? Nedávno mě oslovila jedna mladá přítelkyně, že má potíže. A nejen zdravotní. Navíc by chtěli miminko a nedaří se. Opět se ukázal problém v zaměstnání. Před nějakou dobou jsme spolu na toto téma diskutovaly a vysvětlila jsem jí, že její zaměstnání ji staví do role, ve které jde proti tomu, co vlastně chce ona sama. Práce a její výsledky ji neuspokojují a přivádějí ji do vztahových problémů. Dopadlo to tak, že se přidaly i profesní chyby, které nadřízení nemohli akceptovat. Pak se přidaly zdravotní obtíže, nadváha a nebylo daleko k syndromu vyhoření. Rozhodla se pro ukončení současného zaměstnání a hledá takové, kde by uplatnila své nadání a byla spokojena. Stačí rozvíjet svá nadání a talenty.
Znám nepřeberné množství lidí, kteří jsou nesmírně šikovní a manuálně zruční, umí věci, které se normálně nevidí a nikdy to nestudovali. Proč by tedy měli mít nějaké razítko na jakémsi papíře? Oč je horší než absolvent jakéhosi institutu, který třeba studoval jenom pro to razítko?