Dříve o adventu ztichly vsi a na samotách se klečelo před kříži. Na svatou Lucii putovali chlapci s dřevěnými noži od chalupy k chalupě. Všichni se těšili na Štědrý večer a Hod boží.
Někde věřili na zlatého koníka, což byla obdoba zlatého prasátka. Měl stříbrně okovaná kopyta a „leštil“ sníh, aby jiskřil za slunečního svitu. Kdo uviděl jeho stopy, mohl doufat ve šťastný život. Kdo koně spatřil, byl obdařen zvláštní milostí osudu. Dárky se dávaly převážně dětem, ale ne pod žádný stromeček, nýbrž za okna do naleštěných misek. Zlatý koník se stříbrnými kopýtky projížděl kolem a naděloval. Převážně se jednalo o oříšky, perníky a cukroví. Jinde se nadělovalo do punčoch či pytlíků, dárky se také schovávaly ke kamnům a krbům.
Prostí Chalupníci se o svátcích měnili v lidové mágy, za soumraku před štědrovečerní nocí štípali posvátné louče, zastrkovali je pod krovy, aby chránili hospodářství před blesky. A i když dnes žijeme v moderní době, úcta ke svátkům se v nás uchovala. Vždyť také proč by ne, vždyť právě ona úcta otevírá lidská srdce k lásce, poznání a víře.