Na počátku všeho nebylo nic jiného, než strach z mrtvých a z toho, že se jednou vrátí. Podle legend mohl každý mrtvý škodit živým, pokud zemřel za tajemných okolností. Upír je nemrtvou bytostí, která saje krev a neodráží se v žádném zrcadle.
Už věrozvěsti Cyril a Metoděj přišli ve druhé polovině se slovanskou liturgií. Roku 1039 kníže Břetislav I. vydává dekret, ve kterém stanovil ujednání týkající se zbytků pohanských zvyků v Čechách. Kdo by mrtvého pochoval na poli či jiných nevhodných místech, čekal ho velký peněžitý trest. Břetislav II. v roce 1092 všechny čaroděje a kouzelníky vypudil ze svého království. Křesťanská pohřebiště se od té doby vyznačují hroby v pravidelných řadách. Zemřelí jsou pochováváni v poloze naznak, s rukama podél těla. Když se po otevření hrobu zjistilo, že je mrtvý uložený jinak, byl to důvod pokládat ho za upíra.
Popisované záznamy mluví za všechno. Když si obyvatelé v jedné z vesnic stěžovali na noční trýznění a několik osob zemřelo, vykopali domnělého upíra z hrobu. Jeho mrtvola byla zcela neporušená a když mu probodli srdce, bylo slyšet slabé steny.
Protože se touto identitou vyznačují i ostatní domnělí upíři, začali se tímto problémem zabývat i vědci. Doslova na lopatky položili lidské mýty, když byl objeven jedovatý produkt hub a plísní. Pokud se projeví v organismu člověka, krev zůstane nedotčena a mrtvolný rozklad se přinejmenším zabrzdí. Houby, a tím pádem i mytoxiny, se objevují v plesnivém obilí. Pracují s časovou prodlevou, takže lidé jsou bledí, mají halucinace, jsou apatičtí a krvácejí.
Je tedy na základě těchto poznatků upír mýtus nebo legenda? Vše nasvědčuje tomu, že v některých případech nebyl na vině upír, ale pouze bujná představivost. Některé legendy jsou ale natolik přesvědčivé, že proti tomu nic nezmohou ani mytoxiny. Hrabě Drakula by mohl dozajista vyprávět, vždyť se nakonec slavnosti na jeho počest pořádají až do dnešních dob.