„Tak tohle,“ ukazovala mi Andrea, „namaloval ten, co ho žádná nechce.“
Byla to suchá krajina plná plujících ryb, každá měla velká ňadra a trojúhelník místo klína. Andrea je vrchní ošetřovatelka v psychiatrické léčebně, já jsem akademický malíř. Byl jsem pozván, abych zhodnotil výtvarnou soutěž pacientů.
„O všech, co tu pracujeme, se říká, že jsme taky blázni,“ usmála se Andrea.
„Vy ale blázen nejste,“ odvětil jsem přesvědčivě.
„Ten můj vůl mě za blázna měl,“ zasmála se razantněji.
„To je zvláštní,“ uvažoval jsem nahlas. „Skoro všichni tu malují ženské orgány.“
„A na co mají ti chudáci myslet?“ Vycítila, že na to myslím i já, i když nejsem pacient. Ženy to vycítí vždycky. Na honorář pro mě prý fondy nemá, ale dovolí si mě pozvat na dobrou večeři. To jsem samozřejmě neodmítl.
Vedla mě za ruku k paneláku, kde bydlela. U přípravy večeře se vlnila, jedli jsme v obýváku, já otevřel láhev vína. Po přípitku jsme si začali tykat.
„Chutnalo ti?“ optala se vlažně.
„U tebe by mi chutnalo všechno,“ odpověděl jsem přesvědčivě.
„Vidíš, tomu mému volovi nikdy nechutnalo,“ natočila se ke mně a já jí obnažil plná ňadra se zvědavými zobáčky. Vsunul jsem jí dlaň pod pás a zajel do kalhotek.
„Máš krásnou zahrádku,“ vydechl jsem.
„A ten můj v ní nezahradničil, pojď…“
Vplul jsem do ní zcela hladce. Začali jsme si vházet vstříc v pomalém rytmu. Odevzdala se tomu celá, bylo vidět, že to má ráda. I já jsem ztratil hlavu, jenže noha mi sjela z gauče a dotkl se těla, které leželo na podlaze.
„Tady někdo je,“ řekl jsem potichu a vyklouzl z ní.
„Toho si nevšímej, to je ten můj vůl. Už je dva dny na mol. Pojď zpátky, pojď ke mně…,“ žadonila.
Posbíral jsem rychle šaty a prchal jako ještě nikdy předtím. Přece nejsem blázen, blesklo mi při úprku hlavou.