Ve střední Africe se kdysi odehrávaly příběhy, které se vymykají zdravému rozumu a které jsou ve své vzájemné spletitosti natolik provázané, že uvěřit je někdy pod hranici chápání. Leopardí a kajmaní muži byli natolik spjati s přírodou a jejím okolím, že jim uniklo poselství smrti vykonávané dobrovolně nad jejich oběťmi. I v dnešní době se ještě setkáme s kmenem, který věří v moc nadpřirozena a žije v souladu se zvířaty za cenu vražd.
Bylo to jednoho červnového dne, kdy jsem se dostal ze stínu obrovských listů do výhně africké buše. Na provizorním lůžku umíral muž a vedle něho oddechoval z posledních sil leopard. Nejdříve jsem pomyslel na to, že se mezi nimi odehrál nelítostný boj, ale nikde nebyla žádná krev ani stopy po zápase. Poodhrnul jsem dveře rozpadající se chýše a uviděl na zemi povalovat se několik lidských kostí.
Při putování po Africe jsem se setkal s různými kmeny a cestu mi zkřížili i lidožrouti, kteří jsou ale jinak vcelku mírumilovní lidé. Proto ve mně objev nevyvolal strach, ale zájem. Druhá chýše byla prázdná a až ve třetí jsem zahlédl stín. Po chvíli z ní vyšel dlouhý a hubený Afričan, jehož hruď byla sotva viditelná pod záplavou barevných kroužků. Na výpravy s sebou nosím dárky a tak jsem vytáhl ze svého batohu vystřelovací nůž a podal jej muži. Vykonal děkovací rituál a pozval mě dál.
Seděl jsem na vyschlé zemi a snažil se porozumět jeho slovům. Vysvětlil mi, že každý leopard v lese a každý kajman v řece má svého lidského pána. Všichni se už od narození snaží najít si toho svého a navázat s ním kontakt. Kdyby tak někdo neučinil, byl by jeho život zlý a duchové by ho provázely se zlými úmysly až do jeho smrti. Pokud se všechno povede a Afričan nalezne svoje zvíře, musí mu napřed obětovat něčí život. Nesmí to být ale nevinný člověk, nýbrž někdo, kdo dotyčnému nějakým způsobem ublížil. Často se prý stává, že útočník oběť sám k něčemu vyprovokuje a potom dostane výsostné právo usmrtit. Varoval mě před jakoukoli reakcí a slíbil mě doprovodit mě k nejbližší řece, odkud se už lehce dostanu na nějakou cestu.
Když leopard nebo kajman společenství přijme, potom si dá pán k lůžku velký kámen, který je určen pro neviditelného leoparda či kajmana. Ovšem ten se po čase dožaduje další oběti a vše skončí až ve chvíli vlastní smrti. Ta nastává u obou ve stejném okamžiku a při velkém ,,přátelství“ přijde zvíře zemřít za svým pánem. Porozuměl jsem lidožroutskému kmenu, ale toto prapodivné souznění s živými tvory mi zůstalo záhadou. Byl jsem rád, když Afričan splnil svůj slib a po krátkém odpočinku mě dovedl ke korytu čpící řeky. Cestou zpět jsem ještě zahlédl mrtvého leoparda se svým lidským přítelem. Dodýchali opravdu společně a vypadalo to na věčnou lásku, která přetrvá i po smrti.
Krutost ale k černému kontinentu svým způsobem patří a pokud máme možnost porovnat krutost tradic s moderním světem, zůstává ten africký ještě daleko za tím naším. Havrani tmy dokáží zahalit do hávu noci nejen kořist, ale i její trýznitele. Kde je noc černější, musí už každý posoudit sám.