Byla neděle odpoledne. Červnové slunce pěkně hřálo, já a moje rodina jsme se balili na cestu, abychom domů dorazili co nejdříve. Manželce ani dětem se ještě z chalupy nechtělo, ale další den nás čekali povinnosti všedního dne. Konečně bylo všechno naloženo a mohl jsem zavřít kufr našeho auta, žena i obě dcery se usadily na svých místech.
Cesta okresní silnice probíhala klidně, ale ticho mi vadilo. Snažil jsem se zavést rozhovor a nahlas povídám: „Tak jak je, holky?“ Nikdo ale nereagoval, jen starší dcera cosi zamručela. Všichni spali, jako pokaždé.
Okreska se pomalu stáčí doprava, vyjíždíme z lesa. Prostor okolo nás jakoby potemněl a zmenšil se. I v autě se setmělo, připadalo mi, jako bych v něm jel sám. Mám tušení, že se musí něco stát. Zastavuji na okraji silnice. Manželka se probudila a ptá se, co se děje. Odpovídám, že si uděláme malou kuřáckou přestávku. Všichni jste vylezli z auta. Vydechuji kouř, zvedám hlavu a spatřím na nebi neznámý stín. Při zkoumavějším pohledu rozeznávám velký šedivý kříž. I žena zůstala v úžasu stát. Slyším ji, jak říká, že v životě nic takového neviděla, že to musí být nějaké znamení. Asi po pěti minutách se začal neznámý obrazec vytrácet.
Po chvíli vyjíždíme z lesa a blížíme se k dálnici. Pojednou provoz na silnici houstne. Přilétá vrtulník, slyšíme houkání sanitek. Vylézám z auta a snažím se zjistit, co se stalo. Dopravní nehoda, šest lidí vážně zraněno. Slyším slova „před třiceti minutami…“ Těch třicet minut jsme se zdrželi v lese.