Doktorka Hanyová ze soukromé nemocnice byla specialistka na genetiku, ale věnovala se i samoregeneraci organismu. Do své laboratoře nikoho nepouštěla a co se týkalo genetických vad u narozených dětí, dosahovala vynikajících úspěchů. Později se stala ředitelkou nemocnice, ale svojí významnou laboratoř si ponechala.
,,Doktorko Hanyová, kolika dětem jste hned po porodu aplikovala látku z mloka?“ zeptal se policejní důstojník, který měl celý případ na starosti.
,,Každému dítěti, které se narodilo s genetickou vadou. Nejdříve jsem mu napadený orgán odoperovala a při tomto úkonu jsem látku z mloka aplikovala.“
,,Na jakém principu tato látka funguje, doktorko“?
,,Dlouhé roky jsem mloky podrobovala testům. V těle těchto tvorů se nachází látka, která pomáhá při samoregeneraci. Trik spočívá v tom, že v těle mloka vyšle tato látka signál buňkám, že něco není v pořádku. Krevní sraženiny poté vyšlou hormony, ty vylákají buňky ze zdravých tkání k poškozeným orgánům nebo částem těla. Dají se tak vytvořit nové svaly, kůže, kosti, prostě úplně všechno.“
,,Nenapadlo vás někdy, že jste o tomto objevu měla informovat kompetentní orgány, kteří by výzkum těchto tvorů prováděly oficiálně?“
,,Než by došlo k oficiálnímu výzkumu a k uzávěrkám všech testů, trvalo by to minimálně třicet let. Máte vůbec ponětí o tom, kolik by muselo za tu dobu zbytečně zemřít dětí a kolik by jich žilo neplnohodnotným životem?“
,,Otázky pokládám já, doktorko Hanyová,“ zarazil ji důstojník. ,,Pokud vím, říká se tomu zvířátku axolotl a dorůstá délky 25 centimetrů. Dovážela jste je z Mexického jezera Xomilco. Jezdila jste tam sama?“
,,Ano, neměla jsem potřebu do mého výzkumu zatahovat ještě někoho jiného. Na sále jsem měla k dispozici pouze anesteziologa a dvě sestry, kteří o ničem neměli ani ponětí.“
,,Jak jste přišla na to, že mají tyto zvířátka schopnost samoregenerace?“
Doktorka si otřela čelo a prohrábla ofinu. Byla viditelně vyčerpaná, ale nedávala to na sobě znát.
,,Byla to náhoda,“ usmála se. ,,Jednou jsem v Mexiku trávila dovolenou a když jsem byla u jezera, zaujala mě právě tahle mločí zvířátka. Jeden přišel o ocas a tak jsem ho přenesla do hotelu, abych mu pomohla. Další den jsem si všimla, že se mu už klube nový a během několika dnů by nikdo nepoznal, že s ním něco bylo. Byl úplně zdravý a bez problémů. Tehdy jsem si jich pět přivezla do vlasti a potom už jsem pro ně jezdila i několikrát do roka. Po látce z jejich těla doroste úplně všechno, důstojníku.“
,,Někdy až příliš, doktorko, že ano? Ta maminka co vás žalovala, zrovna úplně zdravé dítě nemá. Jeho kost na paži se vyvinula tak, že o ruku přišlo. Nepomyslela jste na následky, doktorko?“
,,Vždycky je nějaké riziko. Kdyby přišla za mnou, určitě bych jí pomohla. Tisíce zachráněných dětí oproti jednomu případu. To nic neznamená, důstojníku. Vy také nevyřešíte všechny případy, co máte na stole.“
Policejní důstojník dal doktorce Hanyové podepsat protokol. Stíhána byla na svobodě, ale pod neustálým policejním dozorem. Čtrnáct dní před soudem skočila zničehonic pod metro, které jí amputovalo obě nohy. Díky tomuto úrazu nemusela nastoupit výkon trestu. Soudce vzal v úvahu skutečnost, že bude doživotním mrzákem a tak bude za svůj čin dostatečně potrestána. Doktorka Hanyová se odstěhovala z města a nakonec se rozhodla, že zbytek života stráví v Mexiku. Na letiště ji vezla asistentka na invalidním vozíku, který byl překrytý dekou. Z letiště už jela vlastním autem a pochvalovala si, jak jí nové dorostlé nohy dobře slouží.