Strašidelné lodě brázdily moře od nepaměti. Mrtvá posádka i s kapitánem nebyla ojedinělou záležitostí, ale setkat se tváří tvář s podobným výjevem vždycky nahánělo hrůzu. Většinou šlo o morovou ránu, která postupně zahubila všechny lodníky i s kapitánem a loď se zůstala houpat na vlnách vstříc záhubě. Jedna loď ale plula i s posádkou, a o to divnější byl celá příběh, který ji provázel:
,Plavili jsme se s naší malou bárkou po moři a počasí nám docela přálo. Když už se zdálo, že se nad námi žádná bouřka nepřežene a my zdárně dokončíme naší plavbu, zčernala nad námi obloha a zvedl se prudký vítr. Kormidlem jsme se snažili naši loď ukočírovat a s rozepjatými plachtami jsme chtěli nevlídnému počasí ujet. Náhle se proti nám objevila černá loď s krvavě rudou vlajkou. Na přídi měla postavu kostlivce, který v ruce držel napřažené kopí. Modlili jsme se k nebesům, aby to nebyli krvelační zabijáci a nešli po našem skromném bohatství, které čítalo několik láhví rumu a trochu zásob potravin. Černá loď ale zastavila v naší blízkosti a spustila k nám člun se dvěmi námořníky. Čekali jsme, co se všechno bude dít, ale námořníci se chovali slušně a poprosili nás, abychom předali jejich příbuzným dopisy. Budou prý ještě dlouho na moři a chtěli by o sobě předat zprávu. Osobně jsem dopisy převzal a slíbil, že se vynasnažím všechny doručit.
Loď po chvíli zmizela z našeho dohledu a s ní i bouřka, která nás po celou dobu našeho setkání provázela. Obloha se během chvíle opět vyjasnila a vítr jako mávnutím proutku přestal foukat. Oddechli jsme si a vyrazili směrem k pevnině. Dorazili jsme k ní během několika hodin a já jsem se po krátké procházce rozhodl, že se nejdříve pokusím předat všechny dopisy. První adresa byla vzdálena jen několik kilometrů a tak jsem vyrazil. Našel jsem první dům a souhlasila jak ulice, tak číslo popisné. Zazvonil jsem na zvonek a čekal na mladého muže, který mi přicházel brankou otevřít. Když se dozvěděl důvod mé návštěvy, převzal ode mě dopis a trochu se zachvěl. Byl určen jeho prapradědovi, který už byl samozřejmě několik let po smrti. Obdobně jsem pochodil i s dalšími dopisy. Nikdo z těch lidí už nežil. Najednou jsem pochopil, že loď Bludného Holanďana existuje a my měli možnost se s ní a jeho posádkou setkat,“ vyprávěl belgický námořník Ted van Riejen.
Holandký kapitán Van der Decken si způsobil prokletí tím, že chtěl kolem roku 1600 obeplout proti prudkému větru mys Dobré naděje. Když se mu to ale nepovedlo, prohlásil, že se o to bude pokoušet navěky. Bohužel tato slova pronesl na Velký pátek a za tento počin byl potrestán nesmrtelností a odsouzen k tomu, aby až do soudného dne plul proti větru. Pověst o tom, že ho mohla zachránit žena, která by mu zachovala věrnost až do smrti, zřejmě opravdu byla jenom pověst. Možná Wagnerova opera trochu lhala, když měl být Bludný Holanďan spasen norskou dívkou Sentou, dcerou plavce Dalanda, která se za ním měla vrhnout do moře a dokázat mu tak svojí věrnost.
Snad Bludný Holanďan doplatil na zrádnost žen, snad je jeho prokletí opravdu věčné.