Jistoty, zvláště ty životní, mohou zacloumat nejedním vztahem. Pokud přijdete o zaměstnání, nepodaří se vám dostavět dům, zkrachujete, to všechno může vodorovnou přímku naklonit dolů. Naopak v době, kdy se vám bude dařit na co sáhnete, může jít vaše přímka strmě nahoru.
Ano, jsou lidé, kteří o žádné jistoty neusilují, buď proto, že je k tomu něco dohnalo, nebo se chtějí v něčem odlišovat. Vzpomínám si, jak jsem z autobusu pozorovala o loňském létě dva trempy a trochu jsem se divila, že si vybrali méně zalesněnou oblast. Když tam ale kempovali i v lednu a v únoru, došlo mi, že to zřejmě s jejich vztahem k přírodě nebude tak žhavé a že jsou zde právě proto, že těmito místy prochází parovod, u kterého se mohou ohřát. Parovod byla (a je) jejich jistota, díky které neumrznou.
Další z nás může vidět jistotu v luxusním autě (žena dokonce i v luxusním parfému), oplocené stodole, které dáme honosné jméno „hrad“ či vztahu, který nás mnohdy dohání k sebevraždě. Všechny jistoty jsou ale pomíjivé stejně, jako náš život.
Vztah se může rozpadnout stejně jako stodola, autem nabouráme do nejbližšího stromu a můžeme dojít dokonce tak daleko, že začneme přemýšlet, kde je nejbližší parovod. Přesto ale jistoty potřebujeme, protože nám dávají blažený pocit, že se nemůže vůbec nic stát. Necháváme si dělat předmanželské smlouvy, rozvádíme se kvůli majetku a žít ve středověku, mohli by nás kvůli mamonu zavraždit i naši příbuzní. Kvůli komodě po babičce se rozhádala nejedna rodina natolik, že už spolu do smrti nikdy z příbuzných po zesnulé nepromluvil. Kvůli „jistotám“ se hledali mladým dívkám bohatí starci, docházelo k vraždám i válečným tažením.
Stavějme na jistotách, ale tak, aby všeho bylo s mírou. Pokud si uvědomíme všechny příčiny a důsledky, dojde nám, že jediná jistota, kterou máme je ta, že jednou musíme zemřít. A zda v nejistotě nebo jistotě, to už nám v tu dobu bude zřejmě úplně jedno.