Když k nám do obchodu nastoupila Veronika, nemohly jsme my, ostatní ženské, uvěřit svým očím. Veronika by se mohla okamžitě začít živit jako světová modelka. Proč skončila právě v drogerii na náměstí, to jsme nepochopily, dokud nepromluvila. Byla to typ dívky „paní, nesu vám psaní“ a vzápětí zjistila, že to psaní zapomněla doma. Když Veroniku posadil vedoucí za kasu, byla Veronika bezradná.
„Pane vedoucí, kolik mám té paní vrátit peněz?“ ptala se bezradně několikrát za den a pan vedoucí okamžitě přispěchal na pomoc. Jednou jsme Veroniku se zástupkyní přistihly, jak propichuje jehlou vyrovnané prezervativy.
„Co to má znamenat, Veroniko?“ Zeptala se zástupkyně.
„Já chci, aby se rodila miminka,“ odpověděla Veronika bezelstně a do gum píchala dál.
„To se budou rodit stejně,“ křičela zástupkyně. „Že ty si chceš nějaké koupit?“
„No,“ špitla Veronika. „Já bych taky chtěla miminko.“
„A on nechce, viď?“ zeptala se už zástupkyně smířlivějším tónem. „Tak víš co? Ty propíchané dáme na odpis a ty si je můžeš vzít domů.“
Veronika souhlasně přikývla a za měsíc se paní zástupkyni rozbrečela na rameni. „Ono to nefunguje,“ štkala. „Já snad dítě nikdy mít nebudu.“
„Ale budeš,“ konejšila ji zástupkyně a vrazila ubrečenou Veroniku vedoucímu do kanceláře. Tam bylo chvíli hrobové ticho a potom si ji pan vedoucí odvážel na chalupu. Další den zářila Veronika štěstím.
„Ženské,“ prohlásila blaženě. „Já jsem až doteď myslela, že se prezervativ dává na prsty.“
Zástupkyně obrátila oči v sloup a naší Veronice darovala ještě týž den knihu o početí. Dnes je Veronika šťastně vdaná a náš pan vedoucí je pyšným tatínkem malého darebáka. Snad ale nebude tak úplně po mamince.