Programování neexistuje jen ve světě počítačů. Celý život nás někdo programuje, naši známý, naše rodina, mnohdy i cizí lidi. Prostě nám vštípí do hlavy myšlenku a mi jí pak věříme a přisuzujeme jí určitou hodnotu.
Máme dva druhy programování pozitivní a negativní. Jako výsledek pozitivního programování je víra v něco pěkného. Například pokud nám v dětství rodiče říkali, že dárky nosí Ježíšek a musíme mu psát dopis, tak jsme psali každý rok Ježíškovi dopis. Doufali jsme, přáli jsme si a těšili jsme se. To nám formovalo povahu a stávali jsme se pozitivnějším člověkem.
Druhým programováním je negativní a to je, bohužel čím jsme starší, více a více časté. Jeho výsledkem je strach, zklamání a špatné zážitky. Mohli jsme být programovaní celý život a ani o tom nevíme. Mohli nám celé dětství a dospívání tvrdit, že nejsme dost dobří, a proto si dnes nevěříme, že bychom mohli zvládnout něco úžasného jako vystudovat výbornou školu, nebo si najít skvělou a obtížnou práci. Nebo nám někdo řekl, že v botách se špatnou podrážkou uklouzneme na ledě a my jsme tomu začali věřit takovým způsobem, až jsme tu událost přivolali.
Naše víra v něco může být někdy nepřekonatelně silná, a proto se musíme naučit, nenechat se programovat špatnými myšlenkami nebo omezujícími předsudky. Musíme se naučit myslet pozitivně a tím přivolávat dobré věci. Pokud programování vytváří naše přesvědčení a vytváří naší realitu, tak je třeba naučit se program přepsat.
Vždy přece můžeme začít věřit v něco jiného a v něco lepšího. Vždy se dá stejně jako u počítačů program prostě smazat. Je jen na nás, jakým člověkem budeme a čemu dovolíme, utvářet náš svět a vést naše kroky.