Říká se, že člověk míní a osud mění. Je to stejné v lásce, životě i ve zdraví. Jak dalece se změnil život Monice, to nám popsala ve svém dopise.
Vyrůstala jsem u babičky, protože moje matka zemřela u porodu. Dětství jsem neměla jednoduché, museli jsme hodně šetřit, protože jsem měla ještě dva sourozence. Přesto jsem ale byla spokojená a citově jsem nijak nestrádala. Nemohla jsem jít ale na školu ani do učení, protože doma byla potřeba každá koruna. Nastoupila jsem jako pomocná síla do samoobsluhy a se školou se rozloučila. Takhle jsem žila pět let. Potom k nám ale začal chodit jeden zákazník, který byl ohromně galantní, a vždycky byl samý úsměv. Když byl u nás nakupovat po několikáté, začala jsem si ho více všímat. Netrvalo to dlouho a všímat si začal i on mě.
Jednou na mě čekal před obchodem a pozval mě na večeři. Nevím proč, ale souhlasila jsem. Když jsem se mu zadívala do očí, viděla jsem v nich obrovskou touhu, ale zároveň i něhu. A právě to asi byla ta chvíle, kdy jsem přestala přemýšlet. Najednou jsem se tomuto muži chtěla oddat, chtěla jsem se s ním milovat a být mu co nejblíže. Nebyla to láska jako taková, byla to hlavně vášeň, která nás strhla k tomu, že jsme se spolu milovali pod hvězdnou oblohou. Pro mě to bylo vůbec poprvé, kouzelné, strhující a hlavně nové. Potom jsem ho viděla ještě jednou, vzal si moji adresu, protože prý odjíždí na delší dobu do ciziny a chtěl by mi napsat. Bylo mi to líto, ale adresu jsem mu dala a od té doby jsem každý den chodila vybírat schránku.
Uteklo několik týdnů, ale pořád nic. Byla jsem nešťastná, ale nemohla jsem nic dělat, protože jsem o něm kromě jména nevěděla vůbec nic. Navíc jsem tušila, že se se mnou něco děje, ale nedala jsem si tehdy ještě všechno dohromady. Potom jsem ale našla v poštovní schránce obsílku od notáře. Když jsem tam šla, nevěděla jsem, co si myslet. Když jsem zjistila, že jde o závěť a já jsem jedinou dědičkou, sevřel se mi žaludek. Můj tajemný princ ještě před svým odjezdem udělal nepochopitelně závěť u notáře a za několik dní měl těžkou autonehodu, které podlehl. Nevím dodnes, co si o tom mám myslet, ale osud nezměním.
Zdědila jsem celý dům a dost peněz, konečně jsem se mohla odstěhovat do svého. To už se ale blížily Vánoce a já si najednou uvědomila, že mi dal osud v jednu vteřinu strašně moc. Přesně na Štědrý den se mi narodila dcera, která má stejné oči, jako měl on. Netuším, jestli to všechno mohl vědět, ani jak to mohl tušit. Já dnes vychovávám dceru, dálkově studuji a mám okolo sebe dva skvělé bratry a babičku. A jestli ke mně jednou přijde i láska, odhánět ji nebudu. I když vím, že člověk, kterého jsem kdysi potkala, je neopakovatelný.