Pokud si myslíte, že největší prožitek svého života zažijete, když vám dá někdo na krk zlatou medaili nebo máte nadpozemský sex, jste na omylu.
V lidském životě totiž nejvíce prožíváme vznik a ztrátu lásky. Všechno ostatní jsou jen prožitky, které nás sice mohou příjemně nebo hůř naladit, ale nic většího pro nás neznamenají. Samozřejmě výjimkou by asi byla několikamilionová výhra ve sportce, ovšem tento prožitek má jen tak málo jedinců, že se nedá do žádných statistik zařadit.
Vznik lásky nás dokáže totálně degenerovat na primitivy s téměř nulovou inteligencí, náš mozek je zatemněný novým idolem a nedokáže vnímat nic jiného, než co řekl(a), jestli se usmál(a), zavolal(a), jestli nás miluje nebo nemiluje, jestli je to on (ona) a jestli o nás jeví zájem. Vše ostatní je na několik týdnů „vymazáno“ z paměti a nedokážeme se soustředit ani na tak obyčejné věci, jako je vynesení odpadků (mnohdy v tu dobu vyhodíme i to, co ještě potřebujeme).
Rozbouřené hormony zahrnou naše těla slastí, takže musejí rozhodně přijít i nějaké změny (barvíme si vlasy neotřelou barvou, zkracujeme prameny i sukně, hubneme, především se ale neustále trápíme, jestli nás doopravdy bude milovat).
Jak lze všechny tyto jedinečné prožitky srovnávat s medailí a pěti minutami slávy? Asi jen hodně těžko. Vztah má ale na přímce dva body – začátek a konec. Pakliže nás na počátku vztahu přepadl primitivismus, na jeho konci to může být ještě horší. Napadáme partnera za to, že nás přestal mít rád, snažíme se vynutit si nazpátek vztah, který už neměl žádnou budoucnost nebo naopak odcházíme my a trýzníme se myšlenkami, jak za sebou nejlépe zabouchnout dveře.
Měli bychom si ale uvědomit, že za svůj největší životní zážitek musíme něco zaplatit. Láska totiž nejen krášlí, ale také bolí. A bolí o to víc, čím více jsme milovali a čím byl náš prožitek větší a jedinečnější. Pokud nám ale za to stál, určitě jsme udělali dobře.