Ať se nám to líbí či nelíbí, někdy prostě k nevěře dojde. Je to takový „strašák“, kterého někdo překousne, jiný ne.
Záleží na věku, kdy k nevěře dojde, a také na tom, jak moc toho druhého milujeme, zda dokážeme odpustit. No a také na tom, jestli jsme se naopak nevěry nedopustili právě my. Pokud jsme přišli na nevěru toho druhého, jak se k tomu postavit?
Pokud je to už v pořadí 35. nevěra, jde zřejmě o záletného jedince, který se nezmění. Buď se postavíme do role trpitelů a budeme doufat, že se jednou za svoji šlechetnost ocitneme v nebi, nebo se s nevěrníkem rozejdeme a najdeme si méně zdatného sexuálního jedince.
V případě, že se jedná o první (odhalenou) nevěru, je nejlepší si o všem promluvit (ovšem v klidu, i kdyby na to měla padnout zásoba uklidňujících preparátů).
Nalezneme-li příčinu a důvod nevěry, nalezneme i způsob, jakým celou situaci vyřešit. Musíme ale umět také odpustit, což je to nejhorší. Pokud ale neodpustíme, nemůžeme se pohnout z místa (to bychom si měli uvědomit ještě před oním „klidným“ rozhovorem a před ztrátou životního partnera nebo partnerky). A pokud si promluvíme a odpustíme, neměli bychom se k tomuto tématu už nikdy vracet (a to ani v té největší hádce).
Pokud o nevěře víte a protějšek neví, že víte, většinou vyhrává ten, kdo se nad vším povznese, nehuláká ani nekřičí, zaměří se na sebe, zlepší si svůj vzhled, vypovídá se příteli nebo kamarádce a nechá nevěru „proplout“ životem. Je to sice těžké, ale zvládnout se to dá.