Pocit viny ohlodává naše svědomí prakticky vždycky, když někoho opouštíme. I když jsme poznali novou fantastickou lásku, za kterou chceme utéct, pocit viny nám ji znepříjemňuje, a to dokonce natolik, že začneme pochybovat, jestli vůbec děláme dobře.
V tu chvíli jsme ochotni zapomenout i na příkoří, kterých se nám ve vztahu dostalo (málo sexu, studené večeře i o víkendech, nějaká ta facka, dlouhodobá partnerova nevěra, podezřívání, žárlivost atd.). Před usnutím nás provázejí výčitky, vztah omíláme pořád dokola, ale ve skrytu duše víme, že musíme odejít, abychom místo vedle nás uvolnili pro někoho, s kým budeme opravdu spokojení (a taktéž naše drahá polovička). Není to vůbec lehká životní fáze, takže budeme hlavně zpočátku potřebovat mnoho sil, abychom se „odrazili“ a za neperspektivním vztahem učinili definitivní tečku.
Aby to bylo možné a my se moc netrápili, musíme umět nejdříve odpustit sobě samým. Samozřejmě, že i my jsme měli určitou část vinny na tom, že nám vztah zkrachoval, ale proč si ji neustále připomínat, když tím už nic nezměníme? V podvědomí víme, že chceme odejít (a je jedno, jestli za někým nebo chceme být chvíli sami), takže s tím naše opravdové vědomí moc nezmůže a bude se o tuto skutečnost neustále opírat.
Mnohdy nám pocit viny vnutí vlastní partner, protože se cítí naším jednáním zaskočen a v mnoha případech se snaží útočit na naše city natolik, že jsme během vteřiny přímo masovým vrahem či pojídačem mrtvol.
Pokud bychom ale masovým vrahem byli, určitě by na nás v této fázi tolik netlačil (vždyť čeho jiného by chtěl docílit než toho, aby nás získal zpátky). A získat zpátky masového vraha je proti lidské logice, čímž vlastně dává najevo, že jsme byli skvělí, milující bytosti, na které se nezapomíná.
Někdy je potřeba umět za sebou zavřít dveře, ale bez bolesti se to většinou neobejde. Ať vás to vaše zavírání dveří bolí co nejméně, protože za dalšími dveřmi může čekat někdo, kdo vám všechny ztráty z předešlého vztahu vynahradí. A to už stojí za to, nemyslíte?