Sedím na gauči, popíjím kávu a přemýšlím, o čem budu psát. Vůbec mi nepřichází nápady. Tedy spíš je jich mraky, ale nevím, co by bylo pro vás, čtenáře, zajímavé. Brouzdám po internetu, čtu časopis, mimochodem zajímavý, rozhlížím se kolem sebe… a najednou se podívám na sebe. A téma je tady…
Jak začít? V hlavě se mi hrne proud myšlenek, které by vydaly za rozvodněný potok. Která je ta vhodná na úvod? Nebo jedno téma? Co by čtenáře a čtenářky zajímalo? O čem by si chtěli přečíst jen tak pro pobavení? Je možné, že jen jedno téma je nejaktuálnější? Je to ekonomika, konspirační teorie, migranti z Blízkého východu, hrozící tsunami v Japonsku? Nebo raději památky, zajímavá místa světa či zvyky jiných národů? Tajemství, kouzla a čáry, jevy, které většině lidem stále zůstávají nepochopitelnými? Na světě se každou sekundu odehrává pro někoho ten nejdůležitější okamžik v životě.
Život. Můj dosavadní život mi proběhl v hlavě velkou rychlostí. Mé vzpomínky se skládaly ze střípků, ve kterých zaznamenávám často, že jsem stále něco musela. Povinnosti. Podřízení. Někomu či něčemu. Bez možnosti svobodné volby. A uvědomění, že se mi to vůbec nelíbilo. Nicméně to tak nějak vyplynulo ze situací a já je brala jako součást života. Jenou přišlo slovo DOST. Zjistila jsem, že se mohu rozhodnout. A nyní si velmi hmatatelně uvědomuji, že najednou nemusím. V mém životě nastal zlom. Paradoxně v době, která byla pro mne jednou z těžších. Je to velmi zvláštní pocit, že mohu dělat to, co chci, co mě baví, co mě těší.
Jedna neodbytná myšlenka se mi stále vrací. Proč jsem se nerozhodla dříve? Proč jsem neviděla tu možnost volby? Proč jsem si myslela, že to, co dělám je správné? Co mě drželo, v těch pevných klepetech pocitu MUSÍM, a nechtělo mě pustit? Vím, že u každého je to jinak, ale já si uvědomila, že z nějakého, mně neznámého důvodu, to byl pocit jakési odpovědnosti. A dnes vím, že to nebyla odpovědnost za mě a můj život, ale odpovědnost za druhé. A k druhým. I když v některých případech je mi ještě ta odpovědnost podsouvána, na tyto snahy již vůbec nereflektuji. Říkám, co cítím a když si nejsem jistá, kladu si otázky, které mě vždy vedou tak, abych byla v tu danou chvíli se sebou spokojená. A i ve svém životě.
Mám ve svém filmovém repertoáru několik filmů, které mi budou asi věčnou inspirací. Měly u mě nepočítaně repríz a vždy jsem v nich nacházela něco nového. Jemná niance slova, gesta, záběru… A ve všech má hlavní roli žena. Silná žena, které přes její zoufalství a pocit, že vše je u konce, najednou začíná nový život. Především proto, že žije ten svůj a ne život někoho jiného. A zrovna tak i já nyní kráčím po cestě svého života. Hledejte inspiraci pro sebe a najděte svou osobní cestu!