Seděl jsem u rozvrzaného stolu a přemýšlel. Možná ani nebylo o čem, protože život proběhl mezi prsty a já cumlal orosené pivo ze skleněného půllitru. Za hříchy se prý platí až u posledního zvonění. Kolik jsem těch hříchů vlastně měl?
Párkrát jsem se otočil za pěkně vymodelovanou zadnicí a když mě nějaká pustila objevovat kontinenty jejího těla, nebyl jsem proti. Který z nás by také byl? Jednou jsem pro mámu strčil v zapadlém obchůdku do kapsy voňavku s živými květy. Ve skleněném flakonu plavala fialka a já se nemohl nabažit její vůně.
Máma z ní měla ohromnou radost a já se nikdy nepřiznal k tomu, že to nebyl dárek za ušetřené drobné. Moji ženu jsem nikdy nemiloval. Prala mi, vařila a uklízela. Občas mě pustila na sebe, ale vždycky musela být cudná tma. Byl to hřích nemilovat ženu, které jsem slíbil věrnost před Bohem?
Po několika letech už to nechtěla vůbec. Dokonce jsem ji za poslední roky neviděl nikdy nahou. Když vycházela z koupelny, byla omotaná do metrové osušky a cupitala okolo mě jako stín. Tenkrát jsem ji možná ještě chtěl, ale zesláblý neustálým prosíkem jsem nedokázal zachytit cíp osušky a strhnout jí ho z mokrého těla.
Po chodníku vykračovala spousta jiných klínů a jak jsem tak otáčel tělo o několik stupňů, otáčely se i klíny. Občas se k tomu přidalo i točení hlavy a skončilo to v setmělém průjezdu. Jednou přišla „maličká“ a rozpoutala příliv citů.
Dostala mě na kolena svojí prostořekostí a já jí tehdy položil pod smrkovou větev balíček s parfémem. Neplavala v něm fialka a nebyl koupený za pět prstů. Maličká chtěla vonět jenom pro mě a já zažádal o rozvod. Voněla krásně, ale krátce. Zbyla jedna stará místnost s postelí.
Z polštáře trčelo peří a otlučený hrnek stál už dva dny špinavý od mléka. Tohle mi zbylo ze života. A ještě balíček karet, které svítily novotou. Rozložil jsem je před sebe a viděl v nich sám sebe.
První karta, kterou jsem otočil, byla láska. Od té doby jsem se dál nedíval, ale karty nosím neustále u sebe. Je totiž docela možné, že jsem svou kartu štěstí ještě nestihl otočit.