S mou ženou jsme prožili krásných 35 let. Naučila mě vařit, prát, uklízet, ale jedno mě naučit zapomněla – být sám.
Když se ohlédnu na společně strávené roky, byly to léta plné harmonie a pohody. Prožili jsme společně mnoho hezkých i těžkých chvil, ale dokázali jsme se jeden o druhého opřít, ctít se a milovat. Narodily se nám dvě dnes již dospělé děti, a i když jsme spolu posledních deset let nespali, nic to neubralo na naší náklonnosti a lásce. Před třemi lety mi ale moje milovaná manželka po těžké nemoci odešla. Zanechala mě tu samotného, jen se tehdy rozloučila dlouhým a milujícím pohledem.
Ty tři dlouhé roky bez ní jsem prožil všelijak. Nejdříve mě pohltil obrovský smutek a samota. Děti se mi sice snažily pomáhat, ale moje zraněné srdce nezacelily. Bolelo to, bolelo to moc a člověk si v takových chvílích uvědomí, že se nic nedá vzít nazpátek, že pokud nám někdo odejde, je to natrvalo a nezvratné.
Nevím ani, jak ubíhaly všechny dny, ale cítil jsem se sám, strašně sám. Měli jsme s manželkou zařízený hezký baráček, ale najednou v něm bylo tolik místa, tolik bolesti. První rok to bylo nejtěžší, i když za mnou chodili přátelé, spíše jsem je odmítal, než abych využil jejich pomoc. Ale byl jsem rád, že jsem se měl komu vypovídat, i když jsem je asi nudil svými historkami ze společného manželského života. Přesto to ale zvládli a já vlastně také.
Další rok jsem se se ztrátou manželky postupně vyrovnával. Nebylo to jednoduché, ale už jsem se dokázal i usmát, udělat nějaký ten vtip, prostě jsem se začal zařazovat do normálního života. Srdce bylo pořád zranitelné, ale věděl jsem, že už jsem se alespoň o krůček posunul dopředu. Přesto jsem si ale pořád připadal starý a nepotřebný, takový vyřazený spotřebič, který už nikdo na nic nepoužije.
Teď pomalu končí třetí rok mé samoty. Často na manželku vzpomínám, ale už mám zase důvod žít. Seznámil jsem se na inzerát s jednou paní, se kterou si často voláme a píšeme. Je to úžasný človíček a já věřím, že si pro ni ještě dokáži ve svém srdci místo udělat, i když moje manželka v něm zůstane navždycky.
Letos prožijeme Vánoce společně. Seznámím ji s mými dětmi, kteří o Jarušce už vědí a já doufám, že právě letošní Vánoce budou jedny z těch šťastnějších. Vždyť bez lásky je na světě jen velké a nekonečné prázdno.
- Čtenář z jižních Čech -