Všudypřítomná prázdnota, když někdo odejde, se vkrádá do všech smyslů. Pohozené tričko na opěradle židle a zapomenutá miniaturní sukénka ve skříni dává vědět o tom, že kdysi tu panovala smyslnost a na holé zemi se dalo milovat všemi způsoby. Tikot hodin nebyl nikdy tak slyšitelný, jako tu noc…
„Umíš líbat, jako když se dotýkáš hebké srsti schouleného zvířátka, Petře. Pojď, budeme si hrát na lásku…“
„Hrát?“ podivil jsem se. „Já si přece na nic nehraji, mám tě rád od první chvíle.“
„Ale láska je přece výmysl těch, co se proslavili psaním srdceryvných příběhů. Snad na ni nevěříš, hlupáčku,“ škádlila mě. Začala se přede mnou vlnit a postupně odhazovala všechny kousky prádla.
„Líbím se ti? Vždycky jsi přece říkal, jak jsem krásná. Chtěl bys mě jako tenkrát, když jsme se milovali u stájí toho chlapa, který snad nikdy neviděl holý zadek?“
„Ano,“ usmál jsem se. „Voněla jsi jehličím a cítil jsem se jako v ráji. Copak ty ses v tom lese nemilovala, Kateřino?“
„Nezačínej zase. Život je složený z mnoha otazníků. Láska nevoní ani se nemůže chlubit vítězstvím. Pokud najde vítěze, je už dávno poražena.“
Kateřina se ke mně naklonila a dala mi pocítit tvrdost svých bradavek. „Chceš mě ještě jednou pomilovat?“ zeptala se a dosedla na mě jako na trůn. Díval jsem se na její křivky a zdálo se mi, že už po ní netoužím. Vlasy měla sepnuty stříbrnou sponou a jeden neposedný pramínek jí koketně visel do obličeje. Nahá madona se na mně zavrtěla a dožadovala se uspokojení.
„Mám tě rád prvně, po druhé a po tisící, ale ne naposled. Kateřino, obleč se. Tenkrát, když houkala sanita, oblékala ses také překotně a bylo ti úplně jedno, že mě vezou na poloviční smrt. Ten chlap v naší ložnici se potom jen vytřeštěně díval, jak padám ze schodiště a tys vyšla z pokoje, až když jsem byl na nosítkách. Na cos tenkrát myslela, Kateřino? Když už jsi to udělala před mýma očima, neměla jsi chtít, abych ti odpouštěl. Odejdi, Kateřino. Stmívá se, a já nechci, abys odcházela v noci.“
Kateřina se ještě jednou dotkla mého mužství a s pohrdavým úsměvem se začala oblékat.
„Měl jsi to udělat. Zbyla by ti alespoň ještě jedna hezká vzpomínka,“ řekla, když si nasazovala tenisky a já se k ní snažil protlačit okolo stolu.
„Opravdu jsem tě miloval, Kateřino. Jenom osud byl krutější. Až se zas budeš s někým honit okolo stájí, tak nezapomeň, že i koně umí hrdě nosit sedlo.“
Kateřina mě políbila na rty a začala se pomalu vzdalovat. V tu dobu začaly hodiny tikat hlasitěji a já se na ně snažil nemyslet jako na tikot srdce. Pomalu jsem dojel na invalidním vozíku k oknu a snil sen o lásce, která hory přenáší.