Venčila jsem mého pouličního ratlíka, jehož rodiče se na něm docela vyřádili. Jdu s ním takhle po pěšině chůzí „co tlapka tlapku mine“ a proti mně se řítí chlap jako hora. K uchu měl přilepený telefon a hlasitě gestikuloval.
„Já nevím, proč ho tam má pořád,“ řval do telefonu. „Místo, aby ho tam dal včera odpoledne, strčil ho tam dneska ráno,“ pokračoval. Pochopila jsem, že jde zřejmě o zaměstnance, ale tahle dvojsmyslná slova se mi vždycky líbila.
„Máte to ale z rána problémy,“ špitla jsem a zatáhla za vodítko, aby si ho můj pes nespletl s patníkem.
„Taková pěkná ženská a tak ošklivý pes,“ pronesl ke mně. Za mého ratlíka bych ale bojovala do poslední kapky krve.
„Co si to dovolujete?“ opáčila jsem uraženě. „Můj pes je ten nejkrásnější na světě.“
„Já to zase tak nemyslel,“ omlouval se.
„Matka byla náhodou čistokrevná a otec je nejistý vždycky,“ utřela jsem ho.
„Já jsem Roman,“ snažil se dotyčný představit.
„Těší mě, Yveta a Punťa.“
„Mohl bych Punťu pozvat večer na procházku?“ nedal se odbýt Roman.
„To byste šel na procházku s tak ošklivým psem?“
„Už jsem vydržel horší věci,“ procedil mezi zuby a začal mě svlékat očima. Měla jsem chuť ho něčím praštit, ale ovládla jsem se.
„Punťa chodí na procházku večer v sedm,“ rozloučila jsem se a odkráčela. Byla jsem si celkem jistá, že na tom samém místě ho večer najdu. V sedm hodin jsem zjistila, že jsem se nemýlila.
„Tak kam půjdeme?“ ptal se Roman nedočkavě.
„Punťa má rád vycházky do kopců,“ upozornila jsem ho a vyšla jako první. Když jsme funěli v polovině kopce, Roman se najednou zarazil.
„Nechtěl by si Punťa odpočinout?“ zeptal se a díval se na cestu, která vedla přímo do lesa.
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Punťa může, ale ty už ne.“ Přešla jsem na tykání. Konečně jsme došli na paseku, kde se dalo sednout. Roman se usadil hned vedle nás a nemotorně se ke mně přibližoval. Jak dal ruku na můj krk, udělal Punťa „raf“ a zakousl se milému Romanovi do zápěstí.
„Promiň,“ omlouvala jsem se za nezdárného psa, ale v duhu jsem se smála. „Alespoň vidíš, že můžeš jen tehdy, když budu chtít já.“
„Tak chtěj,“ poprosil mě a začal si foukat ruku. „Přece nenecháš to zvíře, aby mě zmrzačilo.“
Uvázala jsem Punťu k prvnímu stromu a nechala Romana, aby prozkoumával moje tělo. Protože mu to šlo dobře, pokračovali jsme i další dny. Zrovna teď čekám, až přijde Roman s naším krasavcem z vycházky. Punťa už ho zařadil do smečky a jak se zdá, nedá bz něj ani ránu.