„Vdávala jsem se velmi mladá, nedá se říct, že z horoucí lásky, ale spíše proto, že jsem musela. Na cestě totiž byla naše dcera. Rodiče mě museli nechat tenkrát zplnoletit a potom mi vystrojili krásnou svatbu. Honza se ke mně měl, nebyl sice žádný krasavec, ale byl to chlap, nebo spíše v tu dobu ještě kluk, na kterého jsem se mohla spolehnout. Všechno šlo vlastně od té chvíle jako po másle. Svatba, dítě na cestě a rozestavěný dům. To by ale asi nebyl život, aby se neukázala jeho ďábelská tvář…“
„Chvíli všechno fungovalo tak, jak se v rodině sluší a patří. Já i manžel jsme se těšili na děťátko, manžel byl všechen volný čas na stavbě a já si užívala klidu u rodičů. Potom se nám narodila dcera, která jako kdyby mi z oka vypadla. Bylo to naše sluníčko a o to víc se manžel snažil, aby byl domek co nejdříve postavený. Dům ale nelze postavit za několik měsíců, většinou to trvá i několik let, alespoň dříve tomu tak bylo. Když byl dceři rok, už chybělo dodělat jen několik věcí, ale v tu dobu jsem se začala nudit.
Toužila jsem po někom, kdo by mi denně vyznával lásku místo toho, aby se večer vracel špinavý a unavený ze stavby. Ano, představovala jsem si prince na bílém koni, někoho, kdo by na mě myslel, mluvil se mnou a hýčkal mě. Na dceru jsem v tu chvíli nemyslela, protože tu měla většinou na starosti babička, červíček se ale do mé hlavy zavrtal a já se začala ve svém okolí víc rozhlížet po ostatních,“ přiznává Zdena upřímně.
„Když člověk chce něco najít, většinou to také najde. Já si našla kluka, se kterým jsem trávila hodně času, když můj manžel chodil do práce nebo pracoval na stavbě. Zdálo se mi, že je ke mně pozorný, že je milý, prostě jsem chtěla věřit tomu, že má všechny nej toho nejlepšího kluka na světě. Měl hezkou tvář a sex s ním mi připadal jako v pohádce. Po několika týdnech jsem se rozhodla, že manžela opustím a začnu žít s tím, kterého jsem v té době milovala.
Jen jsem to své lásce ale řekla, přišla studená sprcha a dozvěděla jsem se holou pravdu. Můj princ měl před svatbou a protože já byla oficiálně zadaná, chtěl si se mnou jenom užít. Nevěděla jsem, co na to říct, bylo mi smutno, zle, chtěla jsem skočit z první skály nebo se utopit v první řece. Nic z toho jsem samozřejmě neudělala, pokorně jsem se vrátila ke své rodině, po čase jsem se nastěhovala i s dcerou do našeho společného domu a manžela jsem postupně začala milovat daleko víc, než jsem si kdy dovedla představit.
Dnes už je dceři 35 let, mám spokojené manželství a už nikdy jsem Honzu nepodvedla. A když jsem se před rokem dozvěděla, že o mém tehdejším dávném dobrodružství celou dobu věděl, ale mlčel, mám ho ráda ještě víc. Mnohdy si totiž neuvědomíme, že to největší štěstí hledáme marně ve vysněných dálkách, když ho máme vlastně na dosah.“