Někdy se hodiny vlečou nekonečně pomalu. Nejdelší dobou bývá čas, kdy se čeká na okamžik setkání s láskou. Já si ji představoval v růžových barvách. Měla mít postavu jako proutek, andělskou tvář a havraní vlasy. Čas mi ale nakloněný nebyl, trávil jsem dny a noci sám. Náhoda tomu chtěla, že jsem ji jednou alespoň zahlédl. Už jenom představa, že bych ji svlékal, ve mně vyvolala nutkání se s ní seznámit. Zmizela mi ale z očí a byly to dlouhé roky, co jsem ji neviděl.
Seděl jsem u kulatého stolku a díval se na řeku. Za mými zády se zjevila dívka s havraními vlasy a andělskou tváří.
„Přejete si něco k pití?“ ozvala se mile a já najednou nevěděl, co chtít jiného kromě ní. Lehce se zavlnila a vypnula hruď.
„Třeba jahodovou tříšť?“ snažila se mi napovědět. Souhlasil jsem. „Ano, pro vás a pro mě.“
Otočila se na podpatku a za chvíli byla zpátky se dvěma sklenicemi. Uhrančivé oči jí lemovalo pečlivě udržované obočí a rty měla nastaveny tak, že by jimi mohl proklouznout pouze jazyk. Pohrávala si se mnou jako divoká kočka. Ten den odešla se mnou a nechala mě, abych se dotýkal jejího těla.
Čas s ní utíkal neskutečně rychle. Pakliže jsou někde boží chrámy, viděl jsem je v ní. Po třech měsících se mi začala ztrácet.
„Mariko,“ poprosil jsem ji. „Alespoň jednu, jedinou noc.“
Marika našpulila hedvábné rty a vážně zakroutila hlavou. Když za sebou zavřela naposledy dveře, stoupl jsem si k oknu. Čekal na ni v ošoupaných džínsech a hedvábné rty se spojily v jeho. Andělská tvář se ještě naposled otočila, aby mi zamávala. Co může stařec jako já dát dvacetileté dívce? Možná jen naději, že toho pravého teprve potká.