Sochařina je práce zajímavá, a pokud se dílo povede, je vždy na co se dívat. Kamarád mého manžela se sochařinou živil a vydělával docela slušné peníze. Já se ale docela shlížela docela v jiných tvarech a jeho moderní umění mi nic neříkalo. Jeho práci jsem ale nijak nekomentovala a naopak jsem ho vždy pochválila, aby mu všechno šlo lépe od ruky. Po nějaké době se blížil čas mých narozenin a manžel na mě nenápadně mrkl, že tentokrát má pro mě překvapení.
Ve slavnostní den přišel i manželův kamarád a já, nic zlého netuše, otevírám zabalenou krabici.
,,To je váza,“ pronesl šťastný manžel a já s vyjevenýma očima hleděla na cosi, co připomínalo zahnutou rouru.
,,Ta je, co?“ konstatoval manželův kamarád Mirek a obdaroval mě mimo vázy i vášnivým pohledem. Já k takovému pohledu sice měla daleko, ale zachovala jsem si dekorum.
,,Připomíná mi to...“ koktala jsem.
,,Pánské přirození,“ prohlásil Mirek. ,,Dělal jsem ji podle toho mého.“
Vydechla jsem úžasem, ale nedala to na sobě znát.
,,To mám dávat květiny do tvého mužství?“ podivila jsem se.
,,To máš na okrasu,“ odpověděl a dmul se pýchou. Dále jsme celou situaci nekomentovali a usadili se k prostřenému stolu. Nedalo mi to a nožkou jsem sjela k jeho noze. Večer jsme se rozloučili a já se k Mirkovi lehce přitiskla. Šibalsky se na mě usmál a tiše pronesl, že jsem u něho vždycky vítána. Přislíbila jsem mu, že se stavím.
V noci jsem srovnávala můj nový dárek s tím, co jsem vedle sebe našla. Došla jsem k závěru, že kašpárkové divadlo by se dalo hrát i s většimi figurkami. Ještě v noci jsem vstala a šla se pokochat vázičkou, která stála v obývacím pokoji. Teď už mi vůbec nepřipomíná rouru. Ráno jsem se rozloučila s manželem a bojovala s pokušením, jestli se mám jít podívat k Mirkovi na jeho další výtvory. Boj s vlastní duší bych snad i vyhrála, tělo si ale žádalo své. Oblékla jsem se a vyrazila. Když jsem u něho sahala na zvonek, už jsem se i těšila. Mirek přišel v županu a celý voněl orientálním kořením.
,,Pojď dál,“ vyzval mě a já vešla do ateliéru. Váziček tam bylo několik a podle některých miniatur jsem nabyla dojmu, že mu pózoval i můj muž. Mirek mi nabídl sklenku červeného vína a odvedl do místnosti za ateliérem. Dopoledne s ním bylo nádherné.
,,Ber to jako kamarádskou výpomoc,“ usmál se na mě Mirek a pomáhal mi do šatů. Zamávala jsem mu a cítila se skvěle. Doma jsem nevěru dokázala skrýt a těšila se na další setkání s Mirkem. Přišel k nám až za měsíc a můj manžel měl právě svátek. Na to samozřejmě Mirek nezapomněl a podával mu úhledně zabalený balíček. Stála jsem za ním a nahlížela, jaký dárek Mirek přichystal. V krabici bylo něco, co vzdáleně připomínalo mísu.
,,Co myslíš, že to je?“ mrkl Mirek šibalsky okem. Manžel se na dárek díval ze všech stran a potom se na celé kolo rozesmál.
,,Ta se ti, Mirku, opravdu povedla,“ pronesl manžel a mě polil studený pot. Tak velkou jí snad přece jenom nemám …