Plakat na veřejnosti by se nemělo. Kolik z nás ale najde zlatou rybku, která mu splní tři přání? Chtěla jsem toto léto strávit u azurového moře se sluncem nad hlavou. Kolik je ale sluncí, které můžeme schovat do dlaní? Jenom několik za celý život. Nakonec jsem léto strávila doma a místo pohledu do voňavého nebe jsem v bezesných nocích hleděla do duše zjizveného Měsíce. Znáte tu bolest, kdy se pochodující mysl rozhodne ukončit akt lásky? Vždycky to bolí oba a v říkankách o naději se zuby nehty držíme vlastních snů. Jenže sny se postupem času mění a pokud bych si mohla sáhnout do těch mých, jsou překroucené od veškerých ústupků.
Pamatuji si, jak mě na první schůzce líbal na rozloučenou a něžně se dotýkal mých vlasů. Byl to hloupý nápad, odpovědět na ten inzerát. Pozval mě na večeři a v mihotajícím světle z rozteklé svíčky vypadal jako první vybrané přání. Zlatá rybko, ty tomu dala. I růže mi přinesl. Byly tři a voněly po tajemství. Proč by mi mělo vadit, že má dospívající dceru? Hlavní bylo, že on byl volný a já se s ním s každým dalším setkáním mohla sblížit. I tu vysněnou dovolenou jsem zrušila kvůli němu, protože zrovna hlídal dceru. Netušila jsem, že se šestnáctiletá dcera musí tak urputně hlídat. Denně jsem jí nosila obědy a mazala chleby, aby nezemřela hladem.
„Co ta tady zase dělá?“ ušklíbla se dcerunka pokaždé, když mi otevřela dveře. Klíč jsem od nich neměla a tak jsem kolikrát v dešti stála a čekala. Večer jsem dostala pěkný polibek na rozloučenou, aby dcera neviděla. Místo vášně jsem si odnášela tašku špinavého prádla. Sám by to nezvládl, vždycky se omlouval. Plakat na veřejnosti by se nemělo, ale já nemohla jinak. Rozhodla jsem se všechno ukončit a pociťovala jsem bolest. Přání by neměla být naivní, řekla jsem si a nesla mu zpátky tašku s prádlem.
„Co ta tu zase dělá?“ zaslechla jsem pištění jeho dcery a uvědomila si, že jsem udělala dobře. Se slzami v očích jsem se zastavila v baru a skončily ve sklenici s ginem.
„Taková hezká a tak smutná,“ slyšela jsem za sebou a otočila se za neznámým hlasem. Slovo dalo slovo a já byla najednou ráda, že se mám komu vypovídat. Ten den jsme stihli i večeři a květinářka s růžemi z nás měla při večerní pochůzce radost. Všechno vypadalo nadějně do doby, než jsem zjistila, že žije s maminkou. Už z prvního setkání s ní a jejího křížového výslechu vyplynulo, že si rozumět nebudeme. Zlatá rybka zase nějak chybovala, když se zbrkle hnala splnit tři přání. V očích se zase objevily ty zpropadené slzy. Na veřejnosti by se ale plakat nemělo. Zlatá rybko, už jen třetí, poslední…